Blovice v letopisech (1.část)

Nejstarší dějiny Blovic jsou spjaty s působením cisterciáckého kláštera v Pomuku. V jeho majetku jsou Blovice poprvé zmiňovány kolem r.1284, kdy byly trhovou vsí ležící na vitorazské obchodní cestě. Podle této zprávy svoluje král Václav II., aby lupiči a zločinci chycení na území opatství nebyli voláni k soudu jinam, ale aby byli souzeni na stanovených místech, totiž trhovém městě Pomuku a V Blovicích soudci stanovenými opatem kláštera a aby byli potrestáni podle zásluh.

Nejstarší písemná zpráva se však nedochovala v listině, ale ve formulářovém zápisu. Ve starých českých pramenech najdeme pro Blovice označení Blevice,  Blewicze, Plowycze, v latinských Blewicz, Blowicz, Blouicz a německých Blowitz.

Už ve 2.polovině 14.století existuje v Blovicích kostel, který je prvně připomínaný v roce 1374. Patrony zdejšího kostela byli nejprve opati z pomuckého (nepomuckého) kláštera. Kolem kostela, který byl farní, se rozkládal hřbitov. To znamená, že tu již existovala fara (tehdy tzv.plebánie). Z archivních pramenů známe už od 2.poloviny 14.století jména zdejších farářů (tzv.plebánů). Blovický kostel už tehdy odváděl poplatek ve výši 36 gr. (tzv.papežský desátek), a sice v děkanátu klatovském v arcijáhenství plzeňském. Kostel na vyvýšeném místě bezprostředně nad řekou Úslavou (tehdy zv.Bradavou) v severní části je sice doložen až roku 1374, ale jeho poloha ukazuje, že musel existovat před založením městečka.

To vzniklo v sousedství lokací nepomucké klášterní vrchnosti zřejmě ve 14.století – před r.1383.  Městečko bylo založeno na relativně pravidelném půdorysu s větším obdélným náměstím. Bylo spojeno komunikací s kostelem, která pokračovala v opačném směru na Hradiště. O významu Blovic svědčí i fakt, že již v roce 1383 koupili blovičtí měšťané ves Podhůří na Nepomucku. Blovice získaly také ves Kamenici, která stávala v lese Kamensku. Významnou zprávu o Blovicích máme z r.1379, kdy odváděly královskou berni v Plzeňském kraji.

Od počátku 15.století se stále hlasitěji ozývaly hlasy volající po nápravě stávajících pořádků. Na jedné straně bohatství a moc, na straně druhé chudoba. Na Blovicku byl v této době největším feudálem klášter pomucký. Hněv lidových mas zesílil zejména po upálení mistra Jana Husa, kdy z iniciativy potulných kazatelů docházelo k shromažďování přívrženců Husova učení – husitů. Z podnětu plzeňského kazatele Václava Korandy st. se 17.září 1419 sešli poutníci na hoře Bzí na Blovicku, brzy potom v Žinkovech a na dalších místech.

Po zničení cesteciáckého kláštera v Pomuku během husitských válek se od r.1420 dostaly Blovice do zástavního držení pánu ze Švamberka.  Po smrti Bohuslava ze Švamberka jsou jako držitelé Blovic uváděni Jaroslav z Javora a Vilém z Netunic. Roku 1454 byly Blovice s několika okolními obcemi potvrzeny Vilémovu synu Vilémovi. Po husitských válkách nastalo v zemi bezvládí. Na Nepomucku a Blovicku působila v této době odbojná skupina panstva soustředěná v tzv.jednotě strakonické, která stála proti jednotě poděbradské, v jejímž čele stanul pozdější český král Jiří z Poděbrad. Za něho došlo v roce 1450 na hradě Vlčtejně k uzavření příměří mezi oběma jednotami.

Patrně v této době zaniklo v okolí Blovic několik vesnic (např.Kamenice, Suchdol, Šimín). V polovině 60.let 15.století bylo klášterní zboží včetně Blovic zastaveno rodu Šternberků, kteří sídlili na Zelené Hoře. O rozvoji Blovic v této době svědčí privilegia udělená panovníky a šlechtou. Zdeněk ze Šternberka vymohl v roce 1465 na králi Jiřím z Poděbrad pro městečko právi volného prodeje a volného odkazu majetku. Blovice se řídily pražským staroměstským právem a byly odvolacím místem i pro Nepomuk. Patrně v roce 1465 získaly Blovice svůj znak. Nejstarší blovickou pečeť známe až z 1.poloviny 16.století. V roce 1466 potvrdil Zdeněk ze Šternberka Blovickým výsady krále Jiřího z Poděbrad. V roce 1479 udělil král Vladislav II. městečku právo svobodně dědit a v roce 1509 výroční trh a právo volit si purkmistra.

V letech 1529 – 1536 připadlo zelenohorské panství Zdeňku Lvu z Rožmitálu, protože Albrecht ze Šternberka jako horlivý nepřítel Habsburků byl Ferdinandem I. zbaven cti i statků. Roku 1536 koupil zelenohorské panství včetně Blovic Adam ze Šternberka a od roku 1558 získal dědičně celé zboží. V Blovicích bylo tehdy 79 osedlých a existovala zde pravděpodobně i židovská komunita. V roce 1561 potvrdili Blovickým Šternberkové právo svobodného odkazu a stěhování a právo zřizovat poručníky sirotkům.

Posledním z rodu Šternberků, jemuž patřily Blovice, byl Ladislav. Po jeho smrti byly Blovice v roce 1566 odtrženy od Zelené Hory a staly se majetkem Kryštofa staršího Roupovského z Roupova, pána na Roupově, Vlčtejně a Poříčí. Ten připojil Blovice s okolními vesnicemi k Vlčtejnu. V roce 1587 potvrdil městečku Blovicím právo volného odkazu majetku, vaření piva a šenku. V témže roce potvrdil císař Rudolf II. výše uvedené výsady a povolil jejich zanesení do desk zemských. V roce 1607 pak potvrdil privilegium krále Vladislava II. V rozvoji městečka bránily časté požáry. V roce 1575 shořelo v Blovicích 53 domů a v roce 1595 pivovar a 44 domů.

Josef Koželuh

Úvod | Titulní stránka | 2.část