Blovice v letopisech (5.část)

1.ledna 1850 započala v rakouské říši územní reorganizace státní správy. Dosavadní vrchnostenskou (patrimoniální) soustavu nahradily okresy (okresní hejtmanství) a vyšší územní celky, kraje. Blovice patřily nejprve pod Okresní úřad v Rokycanech. Při reorganizaci v roce 1855 došlo ke zřízení smíšeného politicko-soudního Okresního úřadu v Blovicích. Budova okresního soudu se nacházela v čp. 99, kde byl umístěn berní úřad. Okresní úřad Blovice zanikl v roce 1868. Soudní okres Blovice však přetrval a stal se součástí okresního hejtmanství v Plzni. Zákonem z roku 1862 byl položen základ k tzv. okresnímu zastupitelstvu. V něm zasedali v roce 1865 z Blovic purkmistr Dr. Čeněk Novák, děkan František Jaroslav Vacek-Kamenický, lékárník Karel Potůček a mlynář Josef Karlík. Okresním starostou v témže roce se stal Karel Potůček. Do okresního výboru byli zvoleni František Jaroslav Vacek-Kamenický, Dr. Čeněk Novák, ze skupiny velkostatkářů hrabě Hanuš Kolovrat a většího průmyslu mlynář Josef Karlík.

Nejnižší správní jednotkou byla obec. Blovické městské zastupitelstvo mělo 18, později 24 členů, kteří prostou většinou volili purkmistra a nejvýše osmičlennou radu. Purkmistry Blovic v letech 1848 – 1870 byli Josef Ill, František Vinter a Dr. Čeněk Novák. Po potlačení revoluce v roce 1848 byl v našich zemích nastolen tvrdý absolutistický režim. Blovický děkan František Jaroslav Vacek-Kamenický a dokonce i hrabě Hanuš Kolovrat byli pro svoji účast na událostech v revolučním roce 1848 dáni pod policejní dohled.

Po prohrané bitvě u Solferina v roce 1859 a pádu Bachova absolutismu dochází k liberalizaci nejen v oblasti ekonomiky, ale i v politickém a kulturním životě. Ještě ve druhé polovině 19. stol. převažovalo v Blovicích zemědělské zaměstnání obyvatel. S pozemkovou držbou byla spojena i Okresní hospodářská záložna v Blovicích, která sídlila na náměstí v čp.99. Hospodářský život se na Blovicku v 19. stol. rozvíjel pomalu, neboť zde chyběl průmysl. Z menších podniků s nedlouhou dobou existence to byly např. továrnička na cikorku, zámečnictví a továrna na hračky a dřevěné nástroje. Mezi významnější podniky patřily dva pivovary (v Blovicích a na Hradišti), dvě cihelny (na Hradišti a na Hájku) a tři mlýny (v Bělohrobského ulici s pekárnou – Karlíkův mlýn, na Hradišti Barochův mlýn a mlýn „V lukách“). V dřívější době existovala v Blovicích celá řada řemesel. V letech 1860 – 1870 zanikla řemesla tkadlec, čepičkář, mydlář, kožešník, hrnčíř, voskář, koželuh, jirchář, sanytrník, která ustoupila tovární výrobě.

O obchodu v Blovicích lze mluvit od sklonku 50. let 19. stol. Zpočátku se jednalo o podomní obchod, který byl v rukou židů. K nejstarším obchodům ve městě patřil obchod Josefa Brandla z konce 50. let 19. stol. V roce 1862 byl založen Bedřichem a Markem Weisskopfem obchod kolon.(později Karel Novotný). V roce 1864 převzal od p. Uzla obchod se smíšeným zbožím, barvami a železem Marek Radnitzer (později Antonín Radnitzer). Obchodní ruch ve městě podporovaly výroční trhy (jarmarky) a týdenní trhy. Výročních trhů bylo pět do roka (později přibyl ještě jeden) a konaly se původně na náměstí, později na tržišti (u sokolovny).

V roce 1864 byla ve městě otevřena lékárna, jejímž prvním lékárníkem se stal Karel Potůček. V roce 1868 byla pro poskytování levného úvěru zřízena v Blovicích Záložna pro okres blovický (zanikla v roce 1876). Velký význam pro překonání izolovanosti Blovic mělo zřízení pošty v roce 1853 (sběrna dopisů existovala ve městě už v r.1798 a náležela poštovní stanici v Rokycanech).

Pro rozvoj Blovic mělo zásadní význam zahájení provozu na železniční trati z Plzně do Českých Budějovic v roce 1868. Pozornost byla věnována také silnicím a místním komunikacím. Velkou zásluhu na tom měl hrabě Hanuš Kolovrat. Předně dal odstranit veřejnou cestu, která vedla z Blovic kolem zámku a dále procházela mlýnem na Hradišti a směřovala k mostu na Bohušov. V roce 1860 zlepšil stav silnice od Božích muk na Hradiště.

Hanuš Kolovrat byl též člověkem pobožným. Dal proto zřídit na zámku Hradiště v roce 1853 kapli, která byla na svátek sv. Ondřeje dne 30. listopadu 1854 vysvěcena. Kaple sv.Ondřeje byla vyzdobena osmi obrazy světců od českého malíře Josefa Václava Hellicha. Uprostřed nad oltářem byl obraz patrona kaple – sv. Ondřeje. V roce 1860 založil hrabě Hanuš Kolovrat nadaci pro zámeckého kaplana a na hradišťské návsi dal postavit stavení pro zámeckého kaplana. Do roku 1864 sloužil v zámecké kapli mše duchovní blovického děkanství, poté zámečtí kněží. Hanuš Kolovrat byl též patronem blovického kostela. Dal proto v roce 1853 zakoupit do něho křížovou cestu. V roce 1870 byl opraven malířem J. Herzogem obraz na hlavním oltáři kostela. Od poloviny 19. stol. vzniká v Blovicích a jejich nejbližším okolí několik drobných sakrálních památek. Z poloviny 19. stol. to jsou boží muka na rozcestí silnic vedoucích z Blovic do Hrad. Újezda a do Smederova, z roku 1865 železný kříž v parčíku před zámkem na Hradišti a 11. 9. 1870 byl vysvěcen kříž před blovickým kostelem.

Nepříznivý dopad na rozvoj města měly četné požáry, a to i přesto, že Blovice měly z období kolem roku 1850 tzv. „Řád ohně“. Požáry postihly město v letech 1853, 1856, 1858, 1859, 1864 (2x), 1866 (3x) a 1868. Jinou pohromou pro blovické občany byly povodně (např. v roce 1854). Ekonomický růst Blovic byl od 2. pol. 19. stol. doprovázen i jejich kulturním vzestupem, a to i přes počáteční éru Bachova absolutismu.

Významným kulturním přínosem pro Blovice bylo divadlo. Jeho počátky ve městě jsou kladeny již do roku 1848. Zásluhu na tom měli jistě uvědomělý hrabě Hanuš Kolovrat a vlastenecký kněz Frant. Jarosl. Vacek-Kamenický. První ochotnická představení v českém jazyce se uskutečnila v blovickém pivovaru. Střediskem kulturního a politického dění v Blovicích se od poloviny 19. stol. stal hotel Panský dům. K jeho stálým hostům patřili básník a kněz Frant. Jarosl. Vacek-Kamenický a místní kantor a básník Vojtěch Mikuláš Vejskrab Bělohrobský (naroz. v roce 1839 v Černovicích na Táborsku). V roce 1862 uspořádal Vacek-Kamenický v hotelu Panský dům akademii, kde se za velké účasti lidu přednášely jeho i Bělohrobského básně. Jiným takovým střediskem bylo blovické děkanství, kde Vacek-Kamenický pořádal besedy, jichž se zúčastňoval i samotný hrabě Hanuš Kolovrat, obdobně jako i v Panském domě.

Velkou posilou pro národní hnutí se od 2. pol. 19. stol. stává samotný hrabě Hanuš Kolovrat. Svědčí o tom jeho podpora dostavění Národního divadla a od roku 1862 členství ve Fondu pro výstavbu svatovítského chrámu. Hanuš Kolovrat udržoval písemné styky s předními osobnostmi doby – např. s Frant. Lad. Riegrem, Karlem Havlíčkem Borovským, Boženou Němcovou, Jos. Kajetánem Tylem a řadou dalších. Nezanedbával přitom ani své povinnosti hraběte. Po vymření větve Kolovratů-Libštejnských v roce 1861 připojil k dosavadním panstvím Rychnov nad Kněžnou a Černíkovice ve východních Čechách, Velké Dvorce na Tachovsku a Košátky na Mladoboleslavsku. Celková výměra panství Hanuše Kolovrata tak činila přes 25 000 ha. Osobností, podporující národní myšlení na Blovicku, se stal i kněz Frant. Jarosl. Vacek-Kamenický. Jeho kněžské poslání zvýrazňuje i pokřtění velkého novináře židovského původu a blovického rodáka (1825) Adolfa Oppera de Blowitz patrně v roce 1858. Vacek-Kamenický udržoval přátelské styky s představiteli naší kultury, které podporoval i finančně, dopisoval do různých časopisů, překládal z italštiny, němčiny a polštiny, čímž přispěl k obohacení české literatury. V roce 1861 vydal Kytici ke studentské besedě v Klatovech a roku 1862 Besední kytici, jejíž výnos byl určen Zdeňce Havlíčkové, dceři po zemřelém Karlu Havlíčku Borovském. Roku 1863 dal vytisknout Píseň věrné dcery a Píseň vlastenky, jejichž čistý výnos věnoval na pomník Boženy Němcové. Frant. Jarosl. Vacek-Kamenický byl i hudebně činný. Jeho nejznámějším dílem se stala píseň „U panského dvora“, která znárodněla. Životní pouť Frant. Jarosl.Vacka-Kamenického se uzavírá 23.března 1869 v Blovicích, kde je i pohřben.

Krajanem Kamenického se stal v Blovicích od roku 1861 Vojtěch Mikuláš Vejskrab Bělohrobský. Ten se vedle kantorského povolání věnoval i básnické tvorbě. K nejznámějším patří básně „Sen o vlasti“, „Poslední prosby“ a „Žena a basa“. Bělohrobský byl též hudebně činný. Skladbu „Touha“ věnoval Anně Báslové, matce básníka Jaroslava Kvapila. Bělohrobský byl rovněž ředitelem zpěváckého spolku „Kamenický“. Umírá 29. 7. 1869 v Blovicích, kde je i pochován.

Josef Koželuh

4.část | Titulní stránka | 6.část