Blovice v letopisech (6.část)

Konec 60. let 19. stol. je dobou zvýšeného národního cítění. V roce 1868 proběhly v Blovicích přípravy na oslavy 500. výročí narození mistra Jana Husa. Ve městě našlo odezvu i položení základního kamene pro Národní divadlo v Praze 16. května 1868. Okresní zastupitelstvo uvolnilo pro tento účel 200 zlatých. 60. leta 19. stol. jsou též dobou, kdy se konaly poutě a tábory lidu na památná místa naší vlasti jako projev úcty k její minulosti. V roce 1869 uspořádal nepomucký Sokol výlet na hradišťský zámek jako náhradu za to, že nebyl povolen tábor lidu na Zelené Hoře, kterého se chtěl zúčastnit.

Na základě zákona o právu shromažďovacím, spolčovacím a tiskovém z roku 1867 vznikají též v Blovicích kulturně politické spolky. Širší poslání měl spolek „Občanská beseda“, jehož stanovy byly schváleny na konci roku 1868. Měl pěstovat nejen ušlechtilou zábavu, ale i činnost vzdělávací čtením poučných a zábavných knih, a také se starat o hospodářské povznesení svých členů, hlavně řemeslníků. Občanská beseda nesehrála významnější úlohu ve spolkové činnosti ve městě. Dva roky po svém založení měla jen 32 méně činných členů. Spolek, který vznikl založením nových společenských organizací, se pro nedostatek členů rozešel 5. července 1925. Knihovna, čítající 273 spisů, byla odevzdána obecní knihovně a archiv spolku připadl Muzejnímu odboru. V roce 1870 se utvořila v Panském domě za předsednictví lékárníka Karla Potůčka, okresního starosty a poslance zemského sněmu, společnost pod názvem „Randál“. Ta zřídila vlastní divadlo, pořádala divadelní představení především ve prospěch chudé školní mládeže. Usilovala též o založení mateřské školy. Když se záměr nezdařil, uložila do spořitelny pro tento účel fond 170 zlatých. Po rozchodu společnosti roku 1879 byly divadlo a knihy předány „Literárnímu spolku“. Také učitelé okresu založili v roce 1872 „Učitelskou jednotu okresu Blovického“. Jejím předsedou se stal Josef Tichovský, řídící učitel ze Spáleného Poříčí, po něm delší dobu Kašpar Kursa, řídící učitel z Blovic. Spolek pro odrostlou mládež „Úslavan“ vznikl v roce 1874. Pěstoval zábavu, vlastenecké besedy a založil vlastní knihovnu. Když tento spolek ukončil asi v roce 1882 svoji činnost, daroval knihovnu místnímu sboru dobrovolných hasičů. „Řemeslnicko-živnostenská beseda“ zahájila svoji činnost v roce 1874. Jejím účelem bylo rozšiřování znalostí z oblasti živnostenské a průmyslové a vzdělávat své členy, sdružovat je hospodářsky a kulturně. V čele stál V. Z. Suk. Působila poměrně dlouhou dobu. Dobrovolně se rozešla v roce 1920, knihovnu předala obecní knihovně a archiv, hodiny a obrazy místnímu Muzejnímu odboru. Ze starších záznamů je patrné, že v Blovicích existovala v dřívějších dobách společenstva smíšených živností, mlynářů a pekařů, kovářů a podkovářů, hostinských a výčepníků, později krejčích.

V 70. letech 19. stol. byla společnost v Blovicích nejednotná. Řemeslnicko-živnostenská beseda sdružovala řemeslníky, Občanská beseda měšťany. Inteligence se dělila na dva tábory, a to podle politického klimatu v zemi. Větší část se hlásila ke straně staročeské vedené Palackým a Riegrem, menší část ke straně mladočeské, kterou vedl Sladkovský a bratři Gregrové. Staročeši v Blovicích měli spolkovou místnost u Františka Klementa v hostinci na náměstí, mladočeši v Panském domě. K mladočechům patřili Josef Karlík, mlynář a později zemský a říšský poslanec, Karel Homan, kamnář, a František Raušar, narozený v roce 1857 v Budislavicích, od roku 1876 ustanovený zatímním učitelem na obecné škole v Blovicích (o něm více pojednáno v kapitole o školství). Ke staročechům se hlásili Václav Ebenstreit, notář, Šmíd, soudce, Stárek, adjunkt, Fiala, berní, Jan Kratochvíle, děkan, bývalý poslanec na říšském ústavodárném sněmu v Kroměříži v roce 1848, kaplani Jan Dušek a Stejskal, židé Lederer, Weisskopf aj., ředitel panství Hradiště Jan Žák a MUDr. Štěpán Pučálka. Mezi mladočechy a staročechy docházelo k ostrým střetům, jimiž byla ohrožována i samotná existence obou stran.

Nenahraditelnou ztrátu pro náš národ znamenalo úmrtí vlastence a lidumila Hanuše Kolovrata 26. června 1872. Jeho pohřeb, kterého se zúčastnili významní představitelé naší šlechty, duchovenstva, úřednictva, kultury, mnoho vlasteneckých spolků a asi 20 000 osob, se tak stal národní manifestací. Za místo svého posledního odpočinku učinil hrabě Hanuš Kolovrat hrobku v chrámu Nejsvětější Trojice v Rychnově nad Kněžnou. Protože nezanechal žádné potomky, vymřela jím linie Kolovratů Krakovských. Nástupcem a dědicem po hraběti Hanuši Kolovratovi se stal od roku 1872 jeho synovec – hrabě Eduard Pálffy z Erdödu. Ten dal v roce 1873 přestavět hradišťský zámek podle návrhů J. F. Jöndla v pseudogotickém slohu a upravit park v anglickém stylu. Eduard Pálffy nechal zřídit též prostorné skleníky a velkou pozornost věnoval i zelinářské a ovocné zahradě. Vše, co bylo v zámeckém parku vytvořeno podle návrhů panského zahradníka Steinwendera, svědčí o vytříbeném vkusu tehdejšího majitele panství. Roku 1872 byl jmenován ředitelem hradišťského panství Jan Žák, který se v roce 1880 zúčastnil mimojiné průzkumu 8 mohyl u „Božích muk“.

Významným představitelem mladé nastupující generace spisovatelů se na sklonku 60. a počátku 70. let 19. stol. stal Vojtěch Heinrich Jirota. Narodil se v Blovicích v čp. 99 5.února 1851. Po absolvování blovické farní školy a plzeňského gymnázia ukončil v roce 1869 studia na gymnáziu v Klatovech. Poté se pokusil neúspěšně o studia na filosofické a lékařské fakultě v Praze. Literárně začal tvořit už na klatovském gymnáziu. Jirotova tvorba se ubírá často cestou národní písně. Zde je patrný vliv Vacka – Kamenického. Hned po smrti Kamenického píše Jirota báseň „Na hrobě Jaroslava Kamenického“. Ve vzletné básni „Hymnus“ lze spatřit vliv Vrchlického, v epických básních pak napodobuje K. J. Erbena. V próze pěstuje Jirota hlavně povídku a novelu. Překládá z polštiny a pokusil se přiblížit i práce antických autorů. Z dramatické tvorby stojí za zmínku práce „Hrdinové či zrušený konkordát“, „On žárlí“, „Jen peněžitou“, „Tajný dopisovatel“, úryvek činohry dle historické povídky „Jan Roháč z Dubé“ a nedokončená veselohra „Z předsíně ministrovy“. Kromě těchto prací jsou uváděny ještě „Skeptik“, „Čarovný závoj či žebračka“, „Chaloupka“ a „Purkmistrovic Emilka“ (vyšla pod názvem „Život a ideál“). V. H. Jirota přispíval též do nejrůznějších časopisů a stal se dokonce po určitou dobu i redaktorem „Prahy“, což přispělo k zlepšení jeho hmotného postavení. Na druhé straně však namahavá a vysilující práce, a to často i v noci, stále více podlamovala jeho chatrné zdraví. A tak se 22. července 1872 uzavírá životní pouť Vojtěcha Heinricha Jiroty ve věku pouhých 21 let. Jeho ostatky byly uloženy za četné účasti občanů a studentů na starém hřbitově poblíž blovického kostela sv. Jana Evangelisty.

Také v řadách blovického židovského obyvatelstva se našli jedinci, kteří zanechali odkaz pro své potomky, a to bez ohledu, jak daleko od svých domovů působili. Patřil k nim už dříve vzpomenutý blovický rodák Adolf Opper de Blowitz. Ten prožil většinu života ve Francii. Od roku 1871 se zde stal dopisovatelem anglických novin „The Times“. Opper de Blowitz proslul interviewy s významnými evropskými státníky (např. s říšským kancléřem Otto von Bismarckem, španělským králem Alfonsem XII., francouzským císařem Napoleonem III., papežem Lvem XIII. a dalšími). Jako obratný žurnalista se zúčastnil důležitých historických událostí. Za nejzdařilejší novinářský výkon Oppra de Blowitz se uznává odhalení intrik Německa proti Francii v roce 1875 a doslovné zveřejnění berlínské smlouvy z roku 1878 v „The Times“ téhož dne, kdy byla podepsaná. Napsal několik knih ve francouzštině a v angličtině „My memoirs“ („Mé paměti“). Zemřel v Paříži 18. 1. 1903.

Josef Koželuh

5.část | Titulní stránka | 7.část