Blovice v letopisech (6.část)
Konec 60. let 19. stol.
je dobou zvýšeného národního cítění. V roce 1868 proběhly v Blovicích
přípravy na oslavy 500. výročí narození mistra Jana Husa. Ve městě našlo odezvu
i položení základního kamene pro Národní divadlo v Praze 16. května 1868.
Okresní zastupitelstvo uvolnilo pro tento účel 200 zlatých. 60. leta 19. stol.
jsou též dobou, kdy se konaly poutě a tábory lidu na památná místa naší vlasti
jako projev úcty k její minulosti. V roce 1869 uspořádal nepomucký
Sokol výlet na hradišťský zámek jako náhradu za to, že nebyl povolen tábor lidu
na Zelené Hoře, kterého se chtěl zúčastnit.
Na základě zákona o právu shromažďovacím, spolčovacím a
tiskovém z roku 1867 vznikají též v Blovicích kulturně politické
spolky. Širší poslání měl spolek „Občanská beseda“, jehož stanovy byly
schváleny na konci roku 1868. Měl pěstovat nejen ušlechtilou zábavu, ale i
činnost vzdělávací čtením poučných a zábavných knih, a také se starat o
hospodářské povznesení svých členů, hlavně řemeslníků. Občanská beseda
nesehrála významnější úlohu ve spolkové činnosti ve městě. Dva roky po svém
založení měla jen 32 méně činných členů. Spolek, který vznikl založením nových
společenských organizací, se pro nedostatek členů rozešel 5. července 1925.
Knihovna, čítající 273 spisů, byla odevzdána obecní knihovně a archiv spolku
připadl Muzejnímu odboru. V roce 1870 se utvořila v Panském domě za
předsednictví lékárníka Karla Potůčka, okresního starosty a poslance zemského
sněmu, společnost pod názvem
„Randál“. Ta zřídila vlastní divadlo, pořádala
divadelní představení především ve prospěch chudé školní mládeže. Usilovala též
o založení mateřské školy. Když se záměr nezdařil, uložila do spořitelny pro
tento účel fond 170 zlatých. Po rozchodu společnosti roku 1879 byly divadlo a
knihy předány „Literárnímu spolku“. Také učitelé okresu založili v roce
1872 „Učitelskou jednotu okresu Blovického“. Jejím předsedou se stal Josef
Tichovský, řídící učitel ze Spáleného Poříčí, po něm delší dobu Kašpar Kursa,
řídící učitel z Blovic. Spolek pro odrostlou mládež „Úslavan“ vznikl
v roce 1874. Pěstoval zábavu, vlastenecké besedy a založil vlastní
knihovnu. Když tento spolek ukončil asi v roce 1882 svoji činnost, daroval
knihovnu místnímu sboru dobrovolných hasičů. „Řemeslnicko-živnostenská beseda“
zahájila svoji činnost v roce 1874. Jejím účelem bylo rozšiřování znalostí
z oblasti živnostenské a průmyslové a vzdělávat své členy, sdružovat je
hospodářsky a kulturně. V čele stál V. Z. Suk. Působila poměrně dlouhou
dobu. Dobrovolně se rozešla v roce 1920, knihovnu předala obecní knihovně
a archiv, hodiny a obrazy místnímu Muzejnímu odboru. Ze starších záznamů je
patrné, že v Blovicích existovala v dřívějších dobách společenstva
smíšených živností, mlynářů a pekařů, kovářů a podkovářů, hostinských a
výčepníků, později krejčích.
V 70. letech 19. stol. byla společnost v Blovicích
nejednotná. Řemeslnicko-živnostenská beseda sdružovala řemeslníky, Občanská
beseda měšťany. Inteligence se dělila na dva tábory, a to podle politického
klimatu v zemi. Větší část se hlásila ke straně staročeské vedené Palackým
a Riegrem, menší část ke straně mladočeské, kterou vedl Sladkovský a bratři
Gregrové. Staročeši v Blovicích měli spolkovou místnost u Františka
Klementa v hostinci na náměstí, mladočeši v Panském domě.
K mladočechům patřili
Josef Karlík, mlynář a později zemský a říšský
poslanec, Karel Homan, kamnář, a
František Raušar, narozený v roce 1857 v Budislavicích,
od roku 1876 ustanovený zatímním učitelem na obecné škole v Blovicích (o
něm více pojednáno v kapitole o školství). Ke staročechům se hlásili
Václav Ebenstreit, notář, Šmíd, soudce, Stárek, adjunkt, Fiala, berní, Jan
Kratochvíle, děkan, bývalý poslanec na říšském ústavodárném sněmu
v Kroměříži v roce 1848, kaplani Jan Dušek a Stejskal, židé Lederer,
Weisskopf aj., ředitel panství Hradiště Jan Žák a MUDr. Štěpán Pučálka. Mezi
mladočechy a staročechy docházelo k ostrým střetům, jimiž byla ohrožována
i samotná existence obou stran.
Nenahraditelnou ztrátu pro náš národ znamenalo úmrtí
vlastence a lidumila Hanuše Kolovrata 26. června 1872. Jeho pohřeb, kterého se
zúčastnili významní představitelé naší šlechty, duchovenstva, úřednictva,
kultury, mnoho vlasteneckých spolků a asi 20 000 osob, se tak stal národní
manifestací. Za místo svého posledního odpočinku učinil hrabě Hanuš Kolovrat
hrobku v chrámu Nejsvětější Trojice v Rychnově nad Kněžnou. Protože
nezanechal žádné potomky, vymřela jím linie Kolovratů Krakovských. Nástupcem a
dědicem po hraběti Hanuši Kolovratovi se stal od roku 1872 jeho synovec – hrabě
Eduard Pálffy z Erdödu. Ten dal v roce 1873 přestavět hradišťský
zámek podle návrhů J. F. Jöndla v pseudogotickém slohu a upravit park
v anglickém stylu. Eduard Pálffy nechal zřídit též prostorné skleníky a
velkou pozornost věnoval i zelinářské a ovocné zahradě. Vše, co bylo
v zámeckém parku vytvořeno podle návrhů panského zahradníka Steinwendera,
svědčí o vytříbeném vkusu tehdejšího majitele panství. Roku 1872 byl jmenován
ředitelem hradišťského panství Jan Žák, který se v roce 1880 zúčastnil
mimojiné průzkumu 8 mohyl u „Božích muk“.
Významným představitelem mladé nastupující generace
spisovatelů se na sklonku 60. a počátku 70. let 19. stol. stal Vojtěch Heinrich
Jirota. Narodil se v Blovicích v čp. 99 5.února 1851. Po absolvování
blovické farní školy a plzeňského gymnázia ukončil v roce 1869 studia na
gymnáziu v Klatovech. Poté se pokusil neúspěšně o studia na filosofické a
lékařské fakultě v Praze. Literárně začal tvořit už na klatovském
gymnáziu. Jirotova tvorba se ubírá často cestou národní písně. Zde je patrný
vliv Vacka – Kamenického. Hned po smrti Kamenického píše Jirota báseň „Na hrobě
Jaroslava Kamenického“. Ve vzletné básni „Hymnus“ lze spatřit vliv Vrchlického,
v epických básních pak napodobuje K. J. Erbena. V próze pěstuje
Jirota hlavně povídku a novelu. Překládá z polštiny a pokusil se přiblížit
i práce antických autorů. Z dramatické tvorby stojí za zmínku práce „Hrdinové
či zrušený konkordát“, „On žárlí“, „Jen peněžitou“, „Tajný dopisovatel“, úryvek
činohry dle historické povídky „Jan Roháč z Dubé“ a nedokončená veselohra
„Z předsíně ministrovy“. Kromě těchto prací jsou uváděny ještě „Skeptik“,
„Čarovný závoj či žebračka“, „Chaloupka“ a „Purkmistrovic Emilka“ (vyšla pod
názvem „Život a ideál“). V. H. Jirota přispíval též do nejrůznějších časopisů a
stal se dokonce po určitou dobu i redaktorem „Prahy“, což přispělo
k zlepšení jeho hmotného postavení. Na druhé straně však namahavá a vysilující
práce, a to často i v noci, stále více podlamovala jeho chatrné zdraví. A
tak se 22. července 1872 uzavírá životní pouť Vojtěcha Heinricha Jiroty ve věku
pouhých 21 let. Jeho ostatky byly uloženy za četné účasti občanů a studentů na
starém hřbitově poblíž blovického kostela sv. Jana Evangelisty.
Také v řadách blovického židovského obyvatelstva se
našli jedinci, kteří zanechali odkaz pro své potomky, a to bez ohledu, jak
daleko od svých domovů působili. Patřil k nim už dříve vzpomenutý blovický
rodák Adolf Opper de Blowitz. Ten prožil většinu života ve Francii. Od roku
1871 se zde stal dopisovatelem anglických novin „The Times“. Opper de Blowitz
proslul interviewy s významnými evropskými státníky (např. s říšským
kancléřem Otto von Bismarckem, španělským králem Alfonsem XII., francouzským
císařem Napoleonem III., papežem Lvem XIII. a dalšími). Jako obratný žurnalista
se zúčastnil důležitých historických událostí. Za nejzdařilejší novinářský
výkon Oppra de Blowitz se uznává odhalení intrik Německa proti Francii
v roce 1875 a doslovné zveřejnění berlínské smlouvy z roku 1878 v
„The Times“ téhož dne, kdy byla podepsaná. Napsal několik knih ve francouzštině
a v angličtině „My memoirs“ („Mé paměti“). Zemřel v Paříži 18. 1.
1903.