Blovice v letopisech (9.část)

Před 1.světovou válkou vyvíjely v Blovicích činnost pouze dvě politické strany, a to občanská a sociálnědemokratická. V roce 1907 se konaly první volby do říšského parlamentu podle všeobecného, přímého a tajného hlasovacího práva. Za Blovice kandidoval za sociální demokraty Gustav Habrman, který byl také zvolen. V čele města stál v letech 1901 – 1919 purkmistr JUDr. Josef Březina. V letech 1901 – 1914 se vystřídali ve funkci radních Karel Háček, Jan Skořepa, Josef Bukovský, Josef Šplíchal, Karel Klement, Jan Klement, František Záhořík a Václav Úbl.

Oproti roku 1900 zaznamenaly Blovice v roce 1910 nepatrný pokles v počtu obyvatel. K roku 1910 v nich žilo 1749 obyvatel (z toho 47 příslušníků židovského etnika) ve 245 domech (v roce 1900 to bylo pouze 224 domů). Navzdory poklesu obyvatelstva se v období před 1.svět.válkou rozrůstá v Blovicích obchodní síť. Svědčí o tom obchod koloniální, s obilím a železem v domě čp.136, který koupil v dražbě v roce 1902 Alois Vlnař. V roce 1910 se osamostatnil Karel Novotný, převzal železářský obchod po p.Kvíderovi čp.45, a ten rozšířil o obchod koloniální. V roce 1912 koupil dům s obchodem čp.61 od Bedřicha Weisskopfa (byl 40 let starostou židovské náboženské obce). V roce 1913 převzal obchod Josef Skořepa po svém zemřelém otci Janovi.

O růst obchodu v Blovicích se velkou měrou zasloužilo i obchodní gremium. V roce 1909 se stal jeho druhým předsedou (po B.Weisskopfovi) František Brandl, který však v témže roce zemřel. Patrně v roce 1910 byl zvolen do čela gremia Jan Skořepa a v roce 1914 Alois Vlnař. Zásluhou gremia byla usnesena otevírací doba obchodů v 6 hodin ráno a zavírací v 9 hodin večer. Gremium též několikrát naléhalo, aby odpolední rychlík od Plzně i od Nepomuku stavěl v Blovicích, aby na nádraží byla umístěna poštovní schránka a pošta byla doručována i „po pátém vlaku“. Dále se jednalo o zřízení telefonní stanice (též prostřednictvím hraběte Pálffyho), byly podány žádosti ohledně nápisů na staničních budovách, žádosti o zvláštní kolej k vykládání zboží, o vagonovou váhu, krytý peron, řádná osvětlení při vchodu a při vykládání zboží.

Měnil se i vzhled města. K rychlejšímu spojení obou břehů řeky Úslavy přispěla i železná lávka u mlýna F.J.Karlíka v roce 1914. V dolní části náměstí prosperovala lékárna, kterou už před 1.svět.válkou vedl lékárník Viktor Beneš (po něm syn téhož jména). Pro chudé příslušníky města byl v roce 1908 otevřen chudobinec. Na pozemku bývalého hřbitova na Hájku byla zřízena blovickým okresem podle plánů stavitele Josefa Houdka z Plzně a postavena stavitelem K.Hájkem z Plzně budova okresního chorobince, která byla odevzdána svému účelu okresním starostou Josefem Františkem Karlíkem 4.10.1909. U zrodu chorobince stál též JUDr. Josef Březina. Okresní chorobinec měl kapacitu pouze pro 80 nemajetných, zejména starých lidí, trpících často vleklými chorobami a neschopných se o sebe postarat. Obecní chudí byli bezplatně léčeni příslušným obvodním lékařem.

Na počátku 20.století se měnil vzhled i nejbližšího okolí Blovic. V roce 1902 došlo k posvěcení křížů za Hájkem, ke Štítovu a na rozhraní katastrů Blovic a Seče. Kříže byly postaveny nákladem blovické obce. Stalo se tak za děkana Jana Duška (1899 – 1906). Před 1.svět.válkou došlo též k správním změnám velkostatku Hradiště. Jeho výměra činila v této době 2446 ha (z toho polí 851 ha, lesů 1099 ha). V režii bylo šest dvorů, jeden dvůr byl propachtován. Správu velkostatku vedl ředitel s důchodním na Hradišti, kteří měli k ruce hospodářského správce a adjunkta. Lesní správa sídlila ve Ždírci a v jejím čele byl nadlesní. Před rokem 1906 nastala ve správě velkostatku velká změna. Všechny dvory byly totiž propachtovány, takže správu velkostatku vedl nadále hospodářský ředitel, později již jenom důchodní. Organizace lesní správy zůstala beze změny.

Před 1.svět.válkou ovlivňovala ve městě myšlení občanů bohatá spolková činnost. Jednalo se zejména o Sokol, do něhož od roku 1912 mohlo vstupovat i žactvo. V roce 1913 získal Sokol od obce nové cvičiště na tzv. tržišti. V roce 1912 byla v Blovicích založena Dělnická tělocvičná jednota. K jejím zakládajícím členům patřili Václav Štětina, Antonín Prokopec, Jan Drnek, Václav Karas. První schůzovní a cvičební místnost se nacházela v hostinci čp.16, tzv. „Hadrovně“, pak v hostinci na Hradišti, v blovickém pivovaru a ve školní jídelně, kde cvičil též Sokol. Dělnická tělocvičná jednota vedle vlastního poslání pořádala výlety, přednášky a divadelní představení.

Na počátku 20.století vyvíjel svoji činnost též spolek „Družina blahoslavené Anežky české“, který zřídila učitelka Augusta Rozsypalová. Jeho účelem bylo vzdělávání dívčího dorostu. V roce 1906 došlo zásluhou řídících učitelů Tomáše Kuchyňky ze Štítova a Josefa Bárty z Chocenic k založení Včelařského spolku, jehož posláním byla péče o chov včel. 26 tehdejších členů bylo nejen z Blovic, ale i ze širokého okolí. Osvětovou činnost v blovickém okrese podporoval  (též hmotně) od roku1910 „Okresní vzdělávací sbor Osvětového svazu pro zastupitelský okres blovický“. Pěvecký a hudební spolek „Kamenický“, založený znovu v roce 1913, se rozešel v roce 1921.

Vztah občanů k rodnému městu a nejbližšímu okolí se projevil i v jeho zkrášlování, ochraně uměleckých památek a ve sbírání nejrůznějších starožitných předmětů připomínajících místní historii. Z podnětu ředitele blovických škol Františka Raušara se v roce 1903 sešlo v zasedací síni městské radnice třináct nadšených účastníků, kteří založili „Spolek pro okrašlování města Blovic s okolím“. Jeho předsedou byl zvolen František Raušar. Spolek upravil tok Cecimy, osázel jeho břehy okrasnými stromy a keři, zřídil pohodlnou cestu na Dubí a vysázel místa po obou stranách cesty stromy a keři všeho druhu. Z hlubokého bažinatého úvozu mezi městem a nádražím vytvořil pohodlný chodník, který osázel po obou stranách kulovitými jilmy. Podobné stromy byly nasázeny kolem náměstí, před okresní chorobinec a vedle cesty z města k tržišti. Kolem něho byly vysázeny lípy a javory, podél cest na Husí louce okrasné topoly, na východní straně lípy. Kulovité jilmy na severní straně náměstí byly nahrazeny růžovými akáty, kaštany kolem sochy sv.Jana Nepomuckého lipami. V prvních deseti letech bylo vysázeno na 3000 stromů a 1800 křovin. Během jednoho roku vzrostl počet členů spolku na 110. Okrašlovací spolek vyvinul též velké úsilí o záchranu hradu Vlčtejna a zamezil další lámání kamene v blízkosti sousoší sv.Kříže na Bohušově.

Pod vlivem národopisné výstavy v Praze v roce 1895, postavením nové budovy muzea v Plzni na počátku 20.století a založením společnosti pro národopis a ochranu památek v Plzni před 1.svět.válkou došlo i v Blovicích v roce 1913 k založení muzejního odboru. V jeho čele stál od počátku František Raušar. Předměty, většinou národopisného charakteru z Blovic a z okolních obcí, byly shromažďovány v domě F.Raušara čp.148. Již během dvou měsíců existence muzejního odboru se jeho členům podařilo sebrat na 700 různých předmětů. Spolupracovníky F.Raušara se stali místní občané Josef Sladký, Josef Valenta, Jan Vendl, Filumena Raušarová (sestra F.Raušara), Josefa Raušarová (manželka F.Raušara), Václav Klement, Josef Mráz, Josef Mašek, MUDr. Štěpán Pučálka a další. Záslužná muzejní práce se neobešla bez účasti dobrovolných pracovníků z širokého okolí. Patřili k nim především hudební skladatel ze Spál.Poříčí Emanuel Veil, akad.malíř a rodák z Chlumu Josef Matějka, ředitel Národopisného muzea v Plzni Ladislav Lábek, plzeňský historik dr.Fridolín Macháček, básník Jaroslav Kvapil, spisovatel Antonín Šnajdauf, novinář Egon Erwin Kisch a další.

Josef Koželuh

8.část | Titulní stránka | 10.část