Blovice v letopisech (9.část)
Před 1.světovou válkou vyvíjely v Blovicích činnost pouze dvě
politické strany, a to občanská a
sociálnědemokratická. V roce 1907 se konaly první volby do říšského
parlamentu podle všeobecného, přímého a tajného hlasovacího práva. Za Blovice
kandidoval za sociální demokraty Gustav Habrman, který byl také zvolen.
V čele města stál v letech 1901 – 1919 purkmistr
JUDr. Josef Březina. V letech 1901 – 1914 se vystřídali ve
funkci radních Karel Háček, Jan Skořepa, Josef Bukovský, Josef Šplíchal, Karel
Klement, Jan Klement, František Záhořík a Václav Úbl.
Oproti roku 1900 zaznamenaly Blovice v roce 1910 nepatrný
pokles v počtu obyvatel. K roku 1910 v nich žilo 1749 obyvatel
(z toho 47 příslušníků židovského etnika) ve 245 domech (v roce 1900
to bylo pouze 224 domů). Navzdory
poklesu obyvatelstva se v období před 1.svět.válkou rozrůstá
v Blovicích obchodní síť. Svědčí o tom obchod koloniální, s obilím a
železem v domě čp.136, který koupil v dražbě v roce 1902 Alois
Vlnař. V roce 1910 se osamostatnil Karel Novotný, převzal železářský
obchod po p.Kvíderovi čp.45, a ten rozšířil o obchod koloniální. V roce
1912 koupil dům s obchodem čp.61 od Bedřicha Weisskopfa (byl 40 let
starostou židovské náboženské obce). V roce 1913 převzal obchod Josef
Skořepa po svém zemřelém otci Janovi.
O růst obchodu v Blovicích se velkou měrou zasloužilo i
obchodní gremium. V roce 1909 se stal jeho druhým předsedou (po
B.Weisskopfovi) František Brandl, který však v témže roce zemřel. Patrně
v roce 1910 byl zvolen do čela gremia Jan Skořepa a v roce 1914 Alois
Vlnař. Zásluhou gremia byla usnesena otevírací doba obchodů v 6 hodin
ráno a zavírací v 9 hodin večer. Gremium též několikrát naléhalo, aby
odpolední rychlík od Plzně i od Nepomuku stavěl v Blovicích, aby na
nádraží byla umístěna poštovní schránka a pošta byla doručována i „po pátém
vlaku“. Dále se jednalo o zřízení telefonní stanice (též prostřednictvím
hraběte Pálffyho), byly podány žádosti ohledně nápisů na staničních budovách,
žádosti o zvláštní kolej k vykládání zboží, o vagonovou váhu, krytý peron,
řádná osvětlení při vchodu a při vykládání zboží.
Měnil se i vzhled města. K rychlejšímu spojení obou břehů řeky
Úslavy přispěla i železná lávka u mlýna F.J.Karlíka v roce 1914.
V dolní části náměstí prosperovala lékárna, kterou už před 1.svět.válkou
vedl lékárník Viktor Beneš (po něm syn téhož jména). Pro chudé příslušníky
města byl v roce 1908 otevřen chudobinec. Na pozemku bývalého hřbitova na
Hájku byla zřízena blovickým okresem podle plánů stavitele Josefa Houdka
z Plzně a postavena stavitelem K.Hájkem z Plzně budova okresního
chorobince, která byla odevzdána svému účelu okresním starostou Josefem
Františkem Karlíkem 4.10.1909. U zrodu chorobince stál též JUDr. Josef Březina.
Okresní chorobinec měl kapacitu pouze pro 80 nemajetných, zejména starých lidí,
trpících často vleklými chorobami a neschopných se o sebe postarat. Obecní
chudí byli bezplatně léčeni příslušným obvodním lékařem.
Na počátku 20.století se měnil vzhled i nejbližšího okolí Blovic.
V roce 1902 došlo k posvěcení křížů za Hájkem, ke Štítovu a na
rozhraní katastrů Blovic a Seče. Kříže byly postaveny nákladem blovické obce.
Stalo se tak za děkana Jana Duška (1899 – 1906). Před 1.svět.válkou došlo též k správním změnám velkostatku
Hradiště. Jeho výměra činila v této době 2446 ha (z toho polí
851 ha, lesů 1099 ha). V režii bylo šest dvorů, jeden dvůr byl propachtován.
Správu velkostatku vedl ředitel s důchodním na Hradišti, kteří měli
k ruce hospodářského správce a adjunkta. Lesní správa sídlila ve Ždírci a
v jejím čele byl nadlesní. Před rokem 1906 nastala ve správě velkostatku
velká změna. Všechny dvory byly totiž propachtovány, takže správu velkostatku
vedl nadále hospodářský ředitel, později již jenom důchodní. Organizace lesní
správy zůstala beze změny.
Před 1.svět.válkou ovlivňovala ve městě myšlení občanů bohatá
spolková činnost. Jednalo se zejména o Sokol, do něhož od roku 1912 mohlo
vstupovat i žactvo. V roce 1913 získal Sokol od obce nové cvičiště na tzv.
tržišti. V roce 1912 byla v Blovicích založena Dělnická tělocvičná
jednota. K jejím zakládajícím členům patřili Václav Štětina, Antonín
Prokopec, Jan Drnek, Václav Karas. První schůzovní a cvičební místnost se
nacházela v hostinci čp.16, tzv. „Hadrovně“, pak v hostinci na
Hradišti, v blovickém pivovaru a ve školní jídelně, kde cvičil též Sokol.
Dělnická tělocvičná jednota vedle vlastního poslání pořádala výlety, přednášky
a divadelní představení.
Na počátku 20.století vyvíjel svoji činnost též spolek „Družina
blahoslavené Anežky české“, který zřídila učitelka Augusta Rozsypalová. Jeho
účelem bylo vzdělávání dívčího dorostu. V roce 1906 došlo zásluhou
řídících učitelů Tomáše Kuchyňky ze Štítova a Josefa Bárty z Chocenic
k založení Včelařského spolku, jehož posláním byla péče o chov včel. 26
tehdejších členů bylo nejen z Blovic, ale i ze širokého okolí. Osvětovou
činnost v blovickém okrese podporoval
(též hmotně) od roku1910 „Okresní vzdělávací sbor Osvětového svazu pro
zastupitelský okres blovický“. Pěvecký a hudební spolek „Kamenický“, založený
znovu v roce 1913, se rozešel v roce 1921.
Vztah občanů k rodnému městu a nejbližšímu okolí se projevil i
v jeho zkrášlování, ochraně uměleckých památek a ve sbírání nejrůznějších
starožitných předmětů připomínajících místní historii. Z podnětu ředitele
blovických škol Františka Raušara se v roce 1903 sešlo v zasedací
síni městské radnice třináct nadšených účastníků, kteří založili „Spolek pro
okrašlování města Blovic s okolím“. Jeho předsedou byl zvolen František
Raušar. Spolek upravil tok Cecimy, osázel jeho břehy okrasnými stromy a keři,
zřídil pohodlnou cestu na Dubí a vysázel místa po obou stranách cesty stromy a
keři všeho druhu. Z hlubokého bažinatého úvozu mezi městem a nádražím vytvořil
pohodlný chodník, který osázel po obou stranách kulovitými jilmy. Podobné
stromy byly nasázeny kolem náměstí, před okresní chorobinec a vedle cesty
z města k tržišti. Kolem něho byly vysázeny lípy a javory, podél cest
na Husí louce okrasné topoly, na východní straně lípy. Kulovité jilmy na
severní straně náměstí byly nahrazeny růžovými akáty, kaštany kolem sochy
sv.Jana Nepomuckého lipami. V prvních deseti letech bylo vysázeno na 3000
stromů a 1800 křovin. Během jednoho roku vzrostl počet členů spolku na 110.
Okrašlovací spolek vyvinul též velké úsilí o záchranu hradu Vlčtejna a zamezil
další lámání kamene v blízkosti sousoší sv.Kříže na Bohušově.
Pod vlivem národopisné výstavy v Praze v roce 1895,
postavením nové budovy muzea v Plzni na počátku 20.století a založením
společnosti pro národopis a ochranu památek v Plzni před 1.svět.válkou
došlo i v Blovicích v roce 1913 k založení muzejního odboru.
V jeho čele stál od počátku František Raušar. Předměty, většinou
národopisného charakteru z Blovic a z okolních obcí, byly
shromažďovány v domě F.Raušara čp.148. Již během dvou měsíců existence
muzejního odboru se jeho členům podařilo sebrat na 700 různých předmětů.
Spolupracovníky F.Raušara se stali místní občané Josef Sladký, Josef Valenta,
Jan Vendl, Filumena Raušarová (sestra F.Raušara), Josefa Raušarová (manželka
F.Raušara), Václav Klement, Josef Mráz, Josef Mašek, MUDr. Štěpán Pučálka a
další. Záslužná muzejní práce se neobešla bez účasti dobrovolných pracovníků
z širokého okolí. Patřili k nim především hudební skladatel ze
Spál.Poříčí Emanuel Veil, akad.malíř a rodák z Chlumu Josef Matějka,
ředitel Národopisného muzea v Plzni Ladislav Lábek, plzeňský historik
dr.Fridolín Macháček, básník Jaroslav Kvapil, spisovatel Antonín Šnajdauf,
novinář Egon Erwin Kisch a další.