Blovice v letopisech (10.část)

V červnu 1914 zastřelili srbští nacionalisté v Sarajevu rakouského následníka trůnu Ferdinanda d´Este. Záležitost se mohla urovnat diplomatickou cestou, ale vládnoucí kruhy v Berlíně usoudily, že vojenská situace pro Německo a Rakousko-Uhersko je příznivá a že mohou riskovat střetnutí. Proto vypovědělo Rakousko-Uhersko Srbsku válku. Namísto předpokládaného regionálního konfliktu však nastala řetězová reakce, která postupně zachvátila celý svět. Došlo ke světové válce, v níž se střetly dva nepřátelské bloky. Proti anglo-francouzsko-ruské Dohodě stály centrální mocnosti Německo, Rakousko-Uhersko, Turecko a Bulharsko. Itálie se v roce 1915 od spojenců odtrhla a přidala se na stranu Dohody.

Důsledky války pocítili hned od počátku nejen vojáci na všech bojištích, ale i civilisté ve vnitrozemí. V Blovicích hned 26. července 1914 mobilizovali záložníci do Plzně k plukům č. 7 a č. 35. Brzy následovaly další tři ročníky záložníků a odvody dosud neodvedených ve stáří 21 až 35 roků. V květnu 1916 byly provedeny odvody 18 – 50-tiletých, takže se stávalo, že k armádě narukoval otec se synem. Z Blovic narukovalo osm osob. Na frontu odešla také většina blovických obchodníků. K plzeňským pětatřicátníkům byl přidělen i pozdější akademický malíř Bohumil Krs, který často pobýval v Blovicích. Na ruské frontě byl raněn do levé nohy, kterou si dal amputovat. Ke konci války byli pak odváděni i tělesně postižení. Souběžně s odvody mužů probíhaly i odvody koní.

Ani ve vnitrozemí nebyla situace o mnoho lepší. Vláda vybízela obecní úřady a správy škol ke sběru teplého prádla, ostružinového a jahodového listí k vaření čaje pro vojáky, kteří onemocněli úplavicí. Pro frontu se sbíraly též kopřivy, měď, cín, olovo, vlna, guma a nejrůznější látky a výrobky z nich. Stranou nezůstaly ani hmoždíře v domácnostech a mosazné tyče od dveří obchodů. Holiči Jedličkovi byly sebrány odznaky jeho umění (mosazné misky od dveří živnosti). Dále byly sbírány mlýnky, svícny a různé další věci, které se shromažďovaly v zasedací síni radnice. Díky laskavosti úředníka Okresního hejtmanství v Plzni p. Novotného zůstaly výše uvedené předměty neustálým oddalováním jejich odvozu v Blovicích a po válce se vrátily zpět majitelům.

První světová válka však přinesla újmu blovickému kostelu. V roce 1916 byl rekvírován pro válečné účely zdejší zvon Josef, který měřil v průměru 85 cm a vážil 349 kg. Vojenský erár za něj vyplatil 1396 zl., tj. 4 K. za jeden kg. Uvedený zvon se už na své původní místo nevrátil. Stalo se tak za děkana Jana Soldáta (1907 – 1920). Další nařízení se týkala potravin pro obyvatelstvo. V roce 1915 byly stanoveny maximální ceny obilnin a mouky za 1 kg následovně: pšenice za 42 hal., žito za 34 hal., ječmen za 29 hal., pšeničná mouka za 72 hal., žitná za 79 hal., ječná za 46 hal. a kukuřičná za 40 hal. V platnost vešlo i nařízení péci jednotné pečivo, chléb ze smíšené mouky (později ovesný). Byl nařízen soupis obilí a zásob mouky. Sklizeň obilnin v roce 1915 měla připadnout státu a musela se prodat jedině válečnému obilnímu ústavu ve Vídni. Pro tento účel byla ustanovena funkce komisionáře. V Blovicích se jím stal E. Radnitzer. Válečné hospodářství vedlo k zavedení potravinových a dalších lístků (např. chlebenek, cukřenek, kávenek, tučenek a dalších). Mlíti se smělo pouze na mlecí výkazy, jinak vše bylo zabaveno.

Nikdo však nemohl být živ z dávky, která byla předepsána. Uchránit obilí pro rodinu stálo mnoho strachu a skrývání před úřady.Běžným jevem bylo proto „uklízení“ pytlů s obilím do skrýší, obyčejně v noci. V roce 1916 byly ceny některých plodin za 1 q následovné: za pšenici 35 – 38 K., žito 29 – 31 K., ječmen 29 – 32 K., oves 28 – 30 K., hrách 55 K. a brambory 20 K. 1 kg vepřového masa stál 7 K., hovězího 6 K., šunky 10 K., telecího masa 4,60 ‑ 7 K., sádla 9,60 K., káva stála 8 K., mák 1,50 K., zápalky 4 hal., duběnky (100 kg) 32 K., jedlová kůra 36 K., kopřivy 6 K. atd.

V roce 1916 byly nařízeny 3 bezmasé dny, a to pondělí, středa a pátek. Došlo též k omezenému prodeji piva, nanejvýš 1 l na osobu denně. Brambory se nesměly prodávat, bylo zakázáno porážet telata, všechna zvěř se rekvírovala pro Vídeň. V roce 1917 se situace v zásobování obyvatelstva stávala stále svízelnější. Příděl mouky byl snížen na 1/4 kg na osobu na týden. Měsíční dávka cukru klesla na 3/4 kg a byl povolen prodej cukerínu. Ke konci války dostávali občané pouze příděl 100 kg uhlí ročně z obvodní uhelné rozdělovny v Blovicích, jejímž předsedou byl přednosta okr. soudu Josef Vondrák. K rozdělovně náleželo 55 obcí blovického okresu a tři prodejny uhlí v Blovicích, jedna v Nezvěsticích a jedna ve Starém Plzenci. Místní zásobování vedl od počátku války Eduard Klečka, správce spořitelny, v roce 1916 Antonín Suk, městský důchodní, od roku 1917 František Konrád, pozdější tajemník obce.

První světová válka zasáhla hluboce do rozvoje obchodu i živností. Většina majitelů narukovala a ke konci války nebylo již v obchodech téměř co prodávat. Vedle nedostatku se stále více projevovala špatná kvalita potravin. Kukuřičný chléb byl často plesnivý, mísil se s bramborami, mouka byla ztuchlá, plná červů. Přitom rekvizice stíhala rekvizici. Tabák byl připravován z bukového listí, většinou zetlelého a plesnivého. Proto si kuřáci připravovali tabák sami z listí ořechového, lipového, třešňového a byli i takoví, kteří kouřili otavu a seno. Pivo se vařilo z jetele a pýru. Nedostatek potravin vedl ke „keťasení“, lichvě a krádežím. V posledním roce války byly v Blovicích dopadeny děti horníků z Duchcova, Mostu a Horního Litvínova při krádežích za bílého dne.

K mírnění útrap války byl založen ve městě „Fond pro vdovy a sirotky po padlých vojínech.“ V průběhu války byly též dle velikosti obce a počtu obyvatel upisovány válečné půjčky. Město Blovice upsalo pro tento účel obnos 52 000 K. V důsledku válečného hospodářství byl v průběhu první světové války zaveden letní čas, jímž se však z obyvatelů vesměs nikdo neřídil.

Obava z nakažlivých nemocí vedla vládu k tomu, že nařídila v roce 1915 všeobecné očkování osob do 50 let, které proběhlo ve všech obcích. Špatnou situaci rakousko-uherské armády na frontě již v roce 1915 bylo možné vytušit i v Blovicích z nařízení, aby se i mládež cvičila po vojensku. Za instruktora byl ustanoven Rudolf Homan, člen městské rady, který si přidělenou funkci „vzal tak k srdci“, že mládež vůbec necvičila.

Protest proti válce v řadách armády se projevil v říjnu roku 1915, kdy při pochodu z Plzně do Českých Budějovic se k třídennímu odpočinku zastavil v Blovicích prapor 35. pěšího pluku. V městské šatlavě byli uvězněni pro rebelování čtyři vojáci. Tři z nich vyrazili dveře věznice a záložník Petr Puchta ze Spáleného Poříčí udeřil dřevěnou nádobou do hlavy velitele stráže. Poté strážný vojín třikrát vystřelil na vězně, přičemž vojín Petr Puchta byl zasažen do hrudníku a brzy zemřel. Další dva vojíni byli zraněni. V roce 1917 přišli do Blovic uprchlíci z Kraňska a Gorice (dvě rodiny), které obec ubytovala v okr. stravovně čp. 222. Po válce se pak obě rodiny zase vrátily do svých domovů.

O blížícím se konci války svědčil i přísný zákaz písní „Hej, Slovane“ a „Sotva mne matička vychovala.“ Vojáci rakouské armády přebíhali k Rusům, Italům, jiní simulovali různé nemoci nebo se i zraňovali. František Benda, dělník z Blovic, byl zastřelen pro úmyslné zranění své ruky na ruské frontě v Karpatech a pochován za přítomnosti St. Sudy, polního kuráta z Blovic. Vojáci též houfně dezertovali, schovávali se v lesích, nevraceli se ke svým plukům z dovolených. Nepůsobily ani nejpřísnější hrozby. Václav Kuneš, malíř pokojů z čp. 42, uprchl z fronty a po 1,5 roku až do konce války se skrýval v Nechanicích a Blovicích. Rovněž Josef Polan z čp. 141 se ukrýval v lese Kamensku.

Zpráva o konci války přišla do Blovic 28. října 1918 v 5 hodin odpoledne. V důsledku toho se shromáždili občané na náměstí, kde proběhly hlavní oslavy. Zde vystoupili s projevy JUDr. Karel Záhořík a Josef Vyleta. Pak procházel dlouho do noci ulicemi města průvod. Mnozí občané radostí, že skončila válka, vůbec nespali. Druhý den započal odklízením rakouských pozůstatků. Dostavila se kapela, řízená K. Bečvářem ml., a zahrála před okresním soudem „Loučení“. Poté byl stržen rakouský orel z budovy (též z berního úřadu), plechy vláčený ulicí a konečně vhozený do řeky. Občané pak skoro po celý den procházeli městem. Na závěr byla uspořádána oficielní slavnost s živým obrazem, který předvedli členové a členky místního Sokola. Pořádek na nádraží zajišťovali členové Sokola a DTJ. Ve městě došlo k ustavení Národního výboru.

Skončila dlouhá a strastiplná válka. Přestalo existovat Rakousko – Uhersko a vznikla samostatná Československá republika. Do svých domovů se postupně vraceli vojáci z valečných front, a to často se zraněními a s podlomeným zdravím. Řada se jich už ale nevrátila. Jen v Blovicích bylo celkem 40 padlých a nezvěstných, na Hradišti pak 8. Jejich jména zůstanou navždy vyryta na pamětní desce na blovické radnici a na pomníku v parčíku na hradišťské návsi.

Josef Koželuh

9.část | Titulní stránka | 11.část