Blovice v letopisech (11.část)

V průběhu let 1918 – 1921 se do Blovic vraceli postupně též legionáři francouzští, italští a konečně i ruští. Italským legionářem byl např. praporčík Jaromír Kašpárek (vstoupil do legií 12. 7. 1918). Sloužil u pěšího pluku Foligno. V roce 1919 se odebral na Slovensko, kde při vpádu Maďarů padl u Plešivce. V ruských legiích sloužil od 1. března 1917 též Václav Valenta – Alfa. Ten zde na výzvu generála Syrového v červnu 1919 ustavil z hochů ve věku od sedmi do sedmnácti let „Školu nezletilých dobrovolců československého vojska na Rusi“. Koncem roku 1919 se Václav Valenta – Alfa přestěhoval se školou do Vladivostoku, který opustil 24. prosince 1919. Indickým oceánem a Suezským průplavem se pak dostal 12. února 1920 jako dělostřelecký poručík do přístavu Terst. Po příchodu do Německého (dnes Havlíčkova) Brodu dává žáky na řemesla a studia. Počátkem června 1920 jsou hoši zaopatřeni, čímž končí škola své poslání.

V roce 1921 dochází k ustavení „Československé obce legionářské Jednota Blovice“, která se sdružila k podpoře svých členů. Po první světové válce vznikla v Blovicích též Družina československých válečných poškozenců, jejíž činnost se projevovala zvláště v kultuře. Za její spolupráce byla uspořádána divadelní představení v přírodě. Tato organizace získala licenci na biograf, kterou pak přenechala Sokolu. Hlavním jejím posláním byla však podpora vdovám a sirotkům z první světové války.

Vznikem Československé republiky bylo zapotřebí vyřešit i otázku státní symboliky. Není bez zajímavosti, že v letech 1919 – 1920 se stal členem znakové komise archivář a heraldik Jaroslav Kursa, rodák z Blovic, který navrhl státní a prezidentskou vlajku a všechny státní znaky. Jaroslav Kursa navrhl v roce 1919 použít do naší vlajky klín namísto uvažovaných křížů, pruhů, kůlů či krokví. V červenci 1919 byl komisí předběžně přijat návrh státní vlajky s modrým klínem sahajícím do jedné třetiny délky vlajkového listu. V lednu 1920 byla schválena varianta československé státní vlajky, kde modrý klín sahá do poloviny vlajkového listu.

Pádem habsburské monarchie v roce 1918 došlo též ke změnám ve vlastnictví panství Hradiště. To koupil od Jana Pálffyho z Erdödu prostřednictvím Moravské agrární a průmyslové banky Adolf Klikar, továrník z Hronova. Výměra velkostatku před první pozemkovou reformou činila 1790 ha, z toho bylo 721 ha zemědělské půdy. U velkostatku zbyly čtyři dvory a lesní hospodářství. Dvůr Ždírec byl obhospodařován v režii, dvory Hradiště, Hradišťský Újezd a Smederov byly pronajaty. Při pozemkové reformě získali drobní nabyvatelé 341 ha veškeré půdy a nabyvatelé zbytkových statků 111 ha půdy. Vlastníkovi bylo propuštěno ze záboru 328 ha zemědělské půdy. U dvora Hradiště zůstalo 147 ha veškeré půdy (z toho 112 ha zemědělské). Od roku 1902 nehospodařili na velkostatku Hradiště majitelé, ale nájemci. Od počátku to byli bratři Rudolf a Alex Pickovi, od roku 1925 do roku 1945 zde hospodařil nájemce Antonín Vokurka. Děkanský kostel vlastnil 20,80 ha zemědělské půdy a 3,70 ha lesa. Do roku 1924 byla půda obhospodařována v režii děkana, poté bylo hospodářství jako celek pronajato. Město vlastnilo 372 ha veškeré půdy (z toho 156 ha zemědělské půdy). K Blovicím patřily rovněž samoty v Kamensku, Chudince a Cecimě. Kromě zemědělské půdy patřil městu les Dubí, přední a zadní Kamensko (včetně 3 rybníků) . Správu lesů a rybníků zajišťoval lesník, který sídlil na lesovně v Kamensku, a hajný, který bydlel ve městě. Součástí obce byly též samoty Pohodnice a Hladoměř. K Hradišti patřil také zbytkový statek Habří s výměrou 64 ha zemědělské půdy.

Politické klima po první světové válce ovlivňovali v Blovicích zejména sociální demokraté a národní demokraté. V obecních volbách ve městě v roce 1919 obdrželi spojení sociální demokraté a národní socialisté 16 mandátů, národní demokraté 8 mandátů. Městská rada pro období 1919 – 1923 byla zvolena následovně: starostou se stal sociální demokrat Josef Vyleta, I. náměstkem národní demokrat Rudolf Homan a II. náměstkem národní socialista Jan Chýle. Radními se stali Josef Vondrák, JUDr. Josef Březina, Karel Bečvář, Jan Šimek a František Klement. V roce 1923 se konaly další obecní volby. V nich bylo pro období 1923 – 1927 složení městské rady následovné: starostou se stal Rudolf Homan, I. náměstkem Josef Vyleta, II. náměstkem JUDr. Karel Záhořík, národní demokrat. Radními se stali Karel Bečvář, František Pavel, Petr Hrach, Tomáš Šlégr a Josef Úbl. V těchto obecních volbách bylo 24 členů, z nichž 13 míst náleželo občanským stranám (8 nár. dem., 2 lidovci, 2 živnostníci, jeden domovinář), 10 soc. dem. a jedno nár. soc. V roce 1924 byla v Blovicích založena organizace KSČ. Prvním městským kronikářem byl zvolen od roku 1923 městský tajemník František Konrád. Děkanem v letech 1921 – 1939 se stal Václav Buzek. Dle sčítání obyvatel mělo město s blovickým Bohušovem v roce 1921 1834 občanů (z toho bylo 1511 vyznavačů římsko-katolického náboženství, 23 evangelického, 7 českobratrského, 48 židovského a 245 bez vyznání). Domů bylo v tomto roce 281.

V první polovině 20. let 20. stol. doznal změn i vzhled města. V roce 1922 byla v Blovicích provedena elektrifikace. 24. prosince v témže roce bylo poprvé uvedeno do provozu veřejné osvětlení. Dalšími akcemi v roce 1922 byly úprava tržiště (nákladem 33 000 Kč) a oprava radnice (za 28 000 Kč). V roce 1924 byla provedena kanalizace v Palackého třídě v délce 410 m nákladem 40 000 Kč. Práce udělal Frant. Blažek, mistr zednický, roury dodal Bož. Kraus. V roce 1925 se uskutečnila kanalizace na Hájku a v Husově třídě nákladem 59 000 Kč. Pro lepší orientaci ve městě bylo zakoupeno 30 tabulí k označení ulic. V roce 1925 se rozšířila Palackého třída, a to vyvlastněním části zahrady p. Nesnídala. Přes zahradu Rudolfa Homana, starosty města, došlo ke stavbě betonového kanálu projektovaného již v roce 1911 Františkem Blažkem z Blovic. V roce 1925 se jednalo též o přemístění sochy sv. Jana Nepomuckého z  náměstí ke kostelu, avšak bezvýsledně. V roce 1921 byl upraven vjezd do zámeckého parku na Hradišti.

K rychlejšímu spojení Blovic s okolním světem přispělo též zřízení telefonu v roce 1925, po kterém volali obchodníci již v roce 1911. Bylo rovněž jednáno o projektu dráhy Plzeň – Brno. Pro tento účel byly zhotoveny plány a ty předloženy výboru s tím, aby trať vedla přes Blovice, Spálené Poříčí, Nové Mitrovice a Rožmitál p. Třemš. Později bylo navrženo, aby trať směřovala z Nezvěstic na Spálené Poříčí. Nakonec se však neuskutečnil žádný z obou projektů.

V období první republiky existovaly v Blovicích drobnější závody, které umožňovaly zaměstnávat část obyvatelstva. Již před první světovou válkou pracovaly na Hradišti a na Hájku cihelny s ruční výrobou cihel. Teprve v roce 1921 vznikla modernější cihelna s kruhovou pecí nad nádražím. Poblíž něho, kde bylo výhodné napojení na železniční vlečku, vznikla v roce 1920 parní pila, jejíž majitelé Buchtel a Pavel zpracovávali dřevo a obchodovali s ním. Po první světové válce obnovilo svoji činnost opět Obchodní gremium v Blovicích a navázalo tak na úspěšnou práci z doby předválečné. V jeho čele stál od roku 1919 předseda Alois Vlnař a místopředseda Karel Novotný. V roce 1922 byl zvolen předsedou Karel Novotný, místopředsedou se stal Josef Skořepa. Od roku 1924 vykonával funkci prvého starosty Josef Skořepa a místostarosty Hugo Tajšl. V roce 1925 proběhla volba spořitelního výboru, v němž obdržel občanský klub 6 mandátů a 3 náhradníky, socialistický blok 5 mandátů a 4 náhradníky a živnostníci jeden mandát a jednoho náhradníka.

V 20. letech dochází k oživení spolkového života ve městě. Vedle existujících spolků vznikají spolky nové. Úspěšnou činnost v tomto období vykazuje Sbor dobrovolných hasičů v Blovicích, který již v roce 1924 zakoupil motorovou stříkačku. Pro rozvoj tělovýchovy měla zásadní význam budova sokolovny. Základní kámen pro ni byl položen v roce 1921 a 6. srpna 1922 byla slavnostně otevřena. Již v následujícím roce zahájil v sokolovně svoji činnost biograf. V roce 1923 došlo též k založení Klubu českých turistů ve městě. K ustavení oddílu házené došlo už v roce 1921. Úspěšnou činnost vyvíjela i Dělnická tělocvičná jednota, která se v roce 1919 připravovala na svou první olympiádu v Praze. DTJ založila též vlastní dramatický odbor a vytvořila hlavní sídlo pro okolní DTJ v Blovicích, tzv. 6. obvod. Jeho prvním starostou se stal Václav Štětka z Louňové. V té době žil rovněž Sokol přípravami na VII. všesokolský slet v Praze. V roce 1925 byl zakoupen díl Husí louky v Cecimě v přídělovém řízení od panství Hradiště a pozemek propůjčen místní DTJ k cvičení.

Pomoc nemocným, zmrzačeným i chudým v Blovicích zajišťoval Československý červený kříž založený v roce 1922. Počátky spolčování chovatelů ve městě se datují do roku 1924, kdy vznikla Okresní pobočka Drůbežnické jednoty v Blovicích. U jejího zrodu stáli Václav Buzek, Alois Kořínek, Václav Kovanda, František Škola a Václav Zelenka. K 31. 12. 1925 byl proveden soupis veškerého zvířectva v Blovicích, dle něhož bylo napočteno 43 koní, hovězího dobytka 308 kusů, 3 ovce, 190 koz, 177 prasat, 107 králíků a 2668 kusů drůbeže. Na Hradišti včetně obou statků (Hradiště, Habří) bylo v té době 15 párů koní, dva traktory, 3 páry tažných volů, 90 krav, 300 kusů hovězího dobytka, 12 prasnic, žírná prasata a větší množství koz.

Počátky organizované myslivosti v Blovicích spadají do poloviny 20. let 20. stol., kdy byl založen Lovecký klub. Jeho posláním bylo povznesení myslivosti a ochrana zvěře před úplným vyhubením.

Po první světové válce nastaly příznivé podmínky pro rozvoj kulturního života ve městě. Již za první světové války vystoupil ve hře „Maryša“ s blovickými ochotníky náš významný herec Jaroslav Vojta. Prvním představením v samostatném státě byla v roce 1918 Vrchlického „Noc na Karlštejně“, provedená divadelním odborem Sokola. S tímto odborem účinkovali později velcí herci, jako byla např. Otýlie Beníšková a další. Po první světové válce bydlel po určitou dobu v Blovicích a s blovickými ochotníky účinkoval v letech 1919 a 1921 bratr Jaroslava Vojty – Adolf Vojta-Jurný. Ten zde uskutečnil několik představení v přírodním jevišti na Dubí. V roce 1919 byl uveden Mahenův „Jánošík“, na němž se sešli diváci ze širokého okolí a přijely vlaky z obou směrů do Blovic. Jen zaplněných sedadel bylo 600 a několikanásobný počet diváků stál. Dalšími představeními byly Jiráskova „Lucerna“ a Šubrtův „Jan Výrava“, kde spolupracovala i tzv. „Selská jízda“ s koňmi. Při slavnostním otevření sokolovny v roce 1922 byl uveden Zeyerův melodram „Radúz a Mahulena“ se Sukovou hudbou. Spolkem, který šířil osvětu četnými přednáškami, se stala „Volná myšlenka“ založená v roce 1921.

K šíření kultury ve městě přispěla též lidová knihovna. Po vydání zákona o obecních knihovnách v roce 1920 měla 1521 svazků a 323 čtenářů. Byla umístěna na radnici. Knihovníkem se stal František Konrád. Bylo využíváno i 1228 svazků knihovny Literárního spolku. V roce 1922 byla ustavena knihovní rada s předsedou JUDr. Karlem Záhoříkem, od roku 1924 Františkem Raušarem. Zajišťovala nejen podmínky pro knihovnu a počet knih, ale i oslavy kulturních výročí, umístění pamětních desek a další činnosti. 5. července 1924 zřídila v parčíku na Dubí památník Mistra Jana Husa. Dne 20. října 1924 byl založen fond pro postavení Žižkova pomníku. 4. října 1925 byly na budově staré školy čp. 88 slavnostně odhaleny pamětní desky básníkům a spisovatelům Františku Jaroslavu Vacku – Kamenickému a Vojtěchu Mikuláši Vejskrabu – Bělohrobskému. 5.červenec, den před upálením Mistra Jana Husa, se pak stal připomínkou odkazu tohoto velkého myslitele.

Josef Koželuh

10.část | Titulní stránka | 12.část