Blovice v letopisech (15.část)

Hned od počátku války pronásledoval vládnoucí německý aparát naše občany. Již v roce 1939 byli vzati do vazby Robert Racek a Václav Sklenář, bývalí funkcionáři komunistické organizace, kteří se vrátili zpět do svých domovů po 14 dnech. V březnu 1940 byla nařízena pohotovost státních zaměstnanců za účelem pátrání po Janu Smudkovi z Domažlic, na jehož dopadení vypsaly okupační orgány odměnu 120 000 K. Uvedený byl obviněn z pokusu o vraždu člena říšské policie a byl podezřelý z toho, že zabil dva finanční strážníky. V důsledku toho došlo ke zřízení hlídek, které za dohledu úředníka okresního úřadu prováděly razii 31. 3. 1940 až do 20 hodin.

V létě 1941 byl při zábavě v Chocenicích zatčen blovický občan Ferdinand Mrzenů, mlynářský dělník, pro urážku „Vůdce“. Dále byl zatčen spolupodnikatel firmy Lekov František Ledajaks. 8. 10. 1941 ve 4 hodiny ráno došlo v souvislosti se zatýkáním župního výboru Sokola i na JUDr. Karla Záhoříka. V roce 1943 stihl stejný osud učitele Josefa Háčka, záložního důstojníka, kterému se ke konci roku 1944 podařilo uprchnout z vybombardované věznice v Drážďanech. Dále se jednalo o skupinu škodováků – Josefa Houdka, Karla Růta, Jaroslava Šubrta a Josefa Zítka. Za okupace byli žalářováni ve věznicích a v koncentračních táborech Rudolf Hrach, Augustin Hrdina, Karel Chýle, Josef Mencl, Božena Mikušková, Jan Pergl, Robert Šebesta, Josef Trhlík, Václav Valenta a Václav Zelenka. Pro spojení s ilegální komunistickou organizací byli uvězněni Josef Kozák, Jan Špaček a Václav Vyleta. Všichni jmenovaní se dočkali konce války.

27. května 1942 byl v Praze spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Tento čin způsobil celému našemu národu velké utrpení a vyžádal si mnoho obětí. Všechny osoby starší 16 let musely být policejně přihlášeny. Kdo tak neučinil, měl být zastřelen. Nad celým protektorátem byl vyhlášen výjimečný stav. Dne 6. 6. 1942 v časných ranních hodinách provedlo ve všech domech v Blovicích německé vojsko prohlídku. Pátralo se po osobách, které by měly něco společného s atentátem, po zbraních a letácích. Nic závadného se však nenašlo, a proto nedošlo k zatýkání.

Dne 10. června 1942, v den vyhlazení Lidic, zatklo plzeňské gestapo 26 občanů z Blovic a z okolních obcí. Jednalo se o Viktora Beneše, Františka Blažka, Jana Buršíka, Josefa Homana, Karla Homana, Rudolfa Homana, Jana Klementa, Karla Koleruse, Slavoje Kozáka, Gustu Kozákovou, Hynka Khodla, Bohuslava Kudličku (ze Ždírce), Růženu Kurzovou, Julii Paulovou, Jana Rádla, Františka Sýkoru, Jaroslava Šafaříka – Šafaru, Josefa Škořepu, Tomáše Šlégra, Karla Trubače, Josefa Úbla, Hynka Vágnera (z Hradišťského Újezda), Jana Vendla, JUDr. Annu Vítkovou, JUDr. Karla Záhoříka a Antonína Žídka. V těchto dnech, kdy platilo stanné právo, hrozila celému městu zkáza. Zatčení byli vězněni v Plzni na Borech a na gestapu, odkud se postupně do konce roku 1942 vrátili. Krátce po návratu však František Sýkora z Blovic a Hynek Vágner z Hradišťského Újezda podlehli útrapám věznění a zemřeli. Bylo zřejmé, že za takovýmto hromadným zatýkáním se skrývá udavač. Ten byl nakonec zjištěn v osobě blovického kněze Karla Slabeňáka a 30. 1. 1943 zatčen. Po něm pak zastával v letech 1943 – 1945 funkci administrátora místního děkanského úřadu Jan Zítek.

Na smutnou dobu heydrichiády v roce 1942 nás dnes upomíná lípa, která byla ze zahrady bývalého blovického učitele Jana Vendla přesazena jako pamětní strom do parčíku na Dubí. Vedle je pak pamětní deska s nápisem připomínajícím krutá léta 1939 – 1945.

Od počátku okupace vstoupila v platnost řada nařízení zaměřených též proti židovskému obyvatelstvu. V Blovicích existovala řada obchodů, které byly od svého vzniku v židovských rukou: textil Ornstein, železářství Radnitzer a Stein, galanterie Krausová, kůže a obilí Löwith, řeznictví Kraus a Radnitzer. Hned po příchodu Němců do naší vlasti musely být nearijské obchody označeny bílou barvou. V roce 1939 byla rovněž sejmuta ze spořitelny a uschována pamětní deska Adolfa Oppera de Blowitz, novináře židovského původu. 19. 2. 1940 došlo k uzavření blovických židovských obchodů.

V rámci antisemitských opatření musel každý občan vyplnit a podepsat prohlášení o árijském původu. Ve dnech 15. a 22. 1. 1942 sebralo gestapo 25 blovických židů, mezi nimi i děti. Jednalo se o tři členy rodiny Krausovy z čp. 40, dvě sestry Krausovy z čp. 74, čtyři členy rodiny Löwithovy z čp. 16, tři členy rodiny Ornsteinovy z čp. 117, šest členů rodiny Radnitzerovy z čp. 23 (z nich dva mimo Blovice), čtyři členy rodiny Roubíkovy z čp. 201, dále Hermana Radnitzera z čp. 206, Kláru Krausovou z čp. 172 a Reginu Löwyovou z čp. 3. Blovičtí židé museli stát v krutém mrazu na náměstí, odkud byli odvezeni do Plzně a posléze do židovského ghetta v Terezíně. Ti, kteří přežili, byli odtransportováni do vyhlazovacích koncentračních táborů, zejména do Osvětimi, kde zahynuli v plynových komorách. Z blovických židů se po osvobození nikdo nevrátil. Dnes tuto smutnou událost připomíná pomníček zřízený počátkem 90. let 20. stol. na židovském hřbitově.

Dalším černým obdobím se pro Blovice stalo září 1942, kdy došlo k zatýkání a uvěznění celých rodin, jejichž příslušníci odešli bojovat za hranice naší vlasti. Jednalo se o rodiče a sestru Karla Bečváře, rodiče a sestru Václava Blahny a rodiče Miroslava Drnka.

Karel Bečvář odešel v září 1939 do Polska, později do Francie, kde vstoupil do zahraniční armády. Po pádu Francie v červnu 1940 odejel se skupinou ostatních letců přes Casablancu v Maroku a přes Gibraltar do Anglie. Zde v srpnu 1940 nastoupil k 311. bombardovací peruti, kde se stal vynikajícím navigátorem a zúčastnil se řady úspěšných letů. Za protiponorkového letu nad Biskajským zálivem byl dne 18. srpna 1942 sestřelen. Za chrabrost byl vyznamenán Československým válečným křížem in memoriam, medailí Za chrabrost a nejvyšším britským leteckým vyznamenáním D. F. C. Dosáhl hodnosti nadporučíka, po smrti byl povýšen na štábního kapitána a v roce 1991 do hodnosti plukovníka.

Václav Blahna vstoupil do zahraniční armády v Polsku v září 1939. Poté byl poslán vojenským transportem do Francie, kde sloužil u pěchoty a prodělával výcvik. Po pádu Francie odejel do Anglie a zde zůstal u pěchoty až do srpna 1942, kdy byl na vlastní žádost zařazen k letectvu jako střelec. V červnu 1943 byl přeřazen k československé bombardovací peruti. 29. 8. 1943 se stal obětí letecké havárie. Byl vyznamenán Československým válečným křížem in memoriam. Dosáhl hodnosti četaře, po smrti byl povýšen do hodnosti štábního rotmistra a v roce 1991 do hodnosti podplukovníka.

Také Miroslav Drnek vstoupil v roce 1939 v Polsku do zahraniční armády. Po napadení Polska Německem odešel přes Ukrajinu, Rumunsko, Alexandrii a Tel Aviv do Marseille ve Francii. Po jejím obsazení odejel do Anglie, kde byl zařazen k letectvu jako navigátor. Padl při výkonu služby 21. 7. 1941. Dosáhl hodnosti desátníka a v roce 1991 byl posmrtně povýšen do hodnosti majora. Další obětí se stal Jaroslav Macháč, který uprchl přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii do Anglie, kde vstoupil v roce 1940 do československé zahraniční armády a kde ho 15. 6. 1940 evidovali jako nezvěstného.

Na návsi v Komorně stojí pomník významného spolupracovníka presidenta T. G. Masaryka za první světové války a účastníka druhého odboje Jana Sýkory, který byl popraven v Berlíně v roce 1942.

Rovněž za politickou činnost položilo v době okupace své životy osm občanů z Blovic. V roce 1940 byl zatčen František Bušta, obviněn za rozšiřování protiněmeckých letáků a převezen do Osvětimi, kde zahynul 24. 7. 1942 v plynové komoře.

8. 5. 1940 byl zatčen v Brně pro účast v ilegální odbojové organizaci záložních důstojníků a vězněn v tamějších Kounicových kolejích Emil Koutský. Poté byl odvezen do Breslau, odtud do Dietzu (u Frankfurtu nad Mohanem). Souzen byl v Breslau. Zemřel dne 29. 4. 1943.

Další obětí se stal Miroslav Burian, který byl v roce 1940 nasazen na práce do Německa a zde v roce 1942 zatčen. Za politický delikt byl odsouzen k trestu smrti a 18. 5. 1943 popraven v Drážďanech.

Za okupace organizovala sbírky ve prospěch pronásledovaných rodin, rozšiřovala letáky a psala příspěvky do ilegálních časopisů Marie Škardová. V září 1940 byla zatčena, vyslýchána plzeňským gestapem a poté poslána do Drážďan, kde byla odsouzena k smrti a 11. 6. 1943 popravena.

8. 2. 1943 byl totálně nasazen na práci do Německa Miroslav Škořepa. Zde v říjnu 1943 vznikla česká odbojová skupina, jejíž 25 členů, mezi nimi i Miroslav Škořepa, bylo v roce 1944 zatčeno a uvězněno ve Spergau. Zde 30. 12. 1944 Miroslav Škořepa zemřel.

Pro ilegální činnost ve vojenské skupině 2. divize v Plzni byl v roce 1944 zatčen Vladimír Karas. Zemřel na následky útrap v Terezíně – Malé pevnosti 25. 2. 1945. Byl vyznamenán Československým válečným křížem in memoriam.

15. 12. 1944 byl zatčen dlouholetý velitel místní hasičské jednoty a velitel II. obvodu Okresní hasičské jednoty plzeňské František Klement. Příčinou jeho zatčení se stala zřejmě přísaha věrnosti republice na srazu hasičstva v Praze. Vězněn byl nejprve na gestapu v Plzni, 15. 1. 1945 převezen do Malé pevnosti v Terezíně, kde zemřel 18. 4. 1945. Byl vyznamenán Československým válečným křížem in memoriam.

V roce 1944 pro vzpouru ve zbrojním průmyslu byl zatčen Josef Koubek. Zahynul v Terezíně – Malé pevnosti na samém konci války 9. 5. 1945.

Příkladem zvůle vládnoucího režimu za okupace se stal i soud nad Janem Bečvářem, rolníkem z Chlumu, který se konal na sklonku války v Panském domě. Jan Bečvář byl pro utajení zásob odsouzen k trestu smrti, odvezen do Plzně a zde popraven.

Josef Koželuh

Josef Koželuh

14.část | Titulní stránka | 16.část