Blovice v letopisech (16.část)

Zlom ve druhé světové válce znamenala kapitulace německé armády u Stalingradu a vítězství spojenců v severní Africe v roce 1943. Na důkaz toho byl vyhlášen v protektorátu smutek. Také v Blovicích došlo k uzavření zábavních podniků.

Neustálé přelety bombardovacích svazů spojenců vedly k zpřísnění protiletecké ochrany. V dubnu 1943 byli proto jmenováni v domech velitelé civilní protiletecké ochrany (C. P. O.). V roce 1944 se ještě více zostřila protiletecká opatření. Na půdách nesměly být žádné hořlavé látky. Musel tam být písek a nářadí protiletecké ochrany. Na železnici se zřizovala železniční protiletecká ochrana (Ž. P. O.). V únoru 1944 bylo pak při leteckém souboji sestřeleno poblíž samoty Dubče americké letadlo. V průběhu roku 1944 byly stále častěji pozorovány přelety letadel západních mocností nad naším krajem. 18. 11. 1944 svrhly americké letouny 4 bomby, a to do lesa Dubí a na Rohatou. K úrazu nepřišel nikdo.

Blovičtí občané umírali při náletech také mimo své domovy. Byl to např. Vladimír Eisman, nasazený v roce 1942 do Německa, kde při náletu 20. 1. 1944 utrpěl těžké zranění, jemuž v nemocnici ve Frankfurtu nad Odrou podlehl. Po přímém zásahu do krytu v hotelu Continental v Plzni 20. 12. 1944 zahynula spolu s 53 oběťmi Marie Komorousová.

V důsledku poslouchání zahraničního rozhlasu (Londýna a Moskvy) byly z přijímačů vyjímány krátké vlny. Občané však nedbali těchto nařízení a přes trest smrti poslouchali dále.

Protože se koncem roku 1944 a na počátku roku 1945 přiblížila též východní fronta k protektorátním hranicím, byly vysílány transporty zemědělských dělníků na zákopové práce na Moravu. Ty se pak vracely počátkem března 1945 a za ně byli na tyto práce vysíláni učňové.

Neklamným důkazem blížícího se konce války byl příchod tzv. národních hostů (německých uprchlíků z východních oblastí). Na základě toho docházelo stále častěji k bytové tísni, kterou už od roku 1943 musela řešit blovická městská rada ustavením bytové komise. 25. 2. 1945 přišlo do Blovic ze Slezská asi 250 národních hostů, kteří byli ubytováni ve škole.

Od ledna 1945 došlo vlivem napadání vlaků hloubkaři k omezení železniční dopravy. V únoru 1945 svrhlo spojenecké letadlo pumu, která dopadla poblíž „Keramiky“ (u kostela) do měkkého terénu, takže nezpůsobila žádnou škodu. V březnu 1945 odstřelovali hloubkaři vlak u „Bílé hlíny“, přičemž byl raněn topič lokomotivy. 29. 3. 1945 byl ve službě těžce zraněn při napadení vlaku hloubkovými letci strojvůdce Bohumil Tuček, který zemřel 2. 4. 1945 v plzeňské nemocnici. V tuto dobu byly pozorovány velké transporty německého vojska k Českým Budějovicím (přes den napočítáno i 17 vlaků). 17. 4. provedli hloubkaři nálet na vlak u rybníka Popluží. Při náletu na plzeňské nádraží 17. 4. 1945 zahynuly v krytu v Italské ulici Anna Holá s dcerou Jitkou. 25. 4. se stal terčem hloubkařů rozstřílený cisternový vlak, který stál na blovickém nádraží. Železniční doprava v této době byla zcela ochromená. Jezdily pouze nepravidelné vlaky. Někteří dělníci docházeli do práce do Plzně pěšky nebo jezdili na kolech.

Protože se chýlila válka ke konci, začalo se město připravovat na osvobození. 19. 4. 1945 si dohodli schůzku starosta Václav Kašpárek s Karlem Herdou. Shodli se na nutnosti ustavení ilegálního národního výboru. Dalších dvou tajných schůzek, které se konaly 24. a 28. 4. v bytě u Kašpárků, se zúčastnil též Petr Hrach. Ve městě se utvořily ještě další dvě ilegální skupiny, které však zanikly před revolucí. Koncem dubna se pak ustavil ilegální národní výbor ze 17 občanů, který byl rozšířen v revolučních dnech na 30 členů, čímž vznikl revoluční národní výbor v čele s předsedou Václavem Šternerem.

5. května propuklo v Praze povstání našeho lidu. Zúčastnil se ho i blovický rodák Václav Klement, který padl v boji v Praze – Krči. Byl vyznamenán Československým válečným křížem in memoriam. Dne 5. 5. po desáté hodině došla na místní poštovní a ostatní úřady zpráva, že se s okamžitou platností zavádí české úřadování. Skupinky německých vojáků začaly být odzbrojovány našimi občany. Vojenské velitelství bylo zřízeno v městské spořitelně. Došlo též k odstraňování dvojjazyčných nápisů a lidé byli vyzýváni k vyvěšování československých vlajek.

6. 5. ve 4 hodiny ráno přijela od Struhař dobře vyzbrojená německá kolona. Při vjezdu do Blovic – Bohušova byl tento útvar vyzván našimi občany ke složení zbraní. Po neuposlechnutí došlo k silné přestřelce na Hradišti mezi naší stráží a německými vojáky. Na naší straně utrpěl zranění Ladislav Prokopec z Hradiště. Po delším jednání byl dohodnut průchod německému vojsku směrem na Kotousov. Na Hradišti však vznikla nová přestřelka, při níž byl zastřelen zdejší občan Rudolf Procházka. Dne 31. 3. 1951 dala postavit Albína Procházková na místě, kde padl její manžel, pomníček. 6. 5. 1945 odjeli členové revolučního národního výboru P. Hrach a J. Ledajaks do Kbelnice, aby vyjednali s předvojem americké armády pomoc městu, neboť se očekával příjezd silného německého útvaru od Prahy.

7. 5. přijela ze Spáleného Poříčí německá delegace k vyjednávání kapitulace. Týž den byly na blovickém náměstí za účasti Sokolů, DTJ, hasičů, skautů, legionářů, dívek v národních krojích a zástupů občanů slavnostně vztyčeny spojenecké vlajky. Po poledni pak přijelo šest amerických tanků. Jednalo se o 15. polní dělostřelectvo druhé pěší divize. Velitel této jednotky, kapitán Emil F. Meis Fr., učinil projev k blovickým občanům. Mezitím přijela od Zdemyslic k blovickému kostelu jiná americká kolona. Zde se Američané dozvěděli, že Spálené Poříčí volá o pomoc, a proto se celý sled obrátil, jel zpět k Žákavě a odtud do Spáleného Poříčí. Dnes nám připomíná osvobození Blovic americkou armádou pamětní deska, umístěná na budovu radnice v roce 1992. 7. 5. 1945 v odpoledních hodinách procházeli městem němečtí vojáci zajatí americkou armádou v počtu asi 1500 mužů. K nim byli připojeni vojáci zajatí národní stráží v Lidovém a v Panském domě a též 250 „národních hostů“. Byli odvedeni směrem k Seči.

11. 5. přijela do Blovic přední hlídka Rudé armády, jejíž velící důstojník Stěpanov Valentin Evdokimovič učinil v rozhlase projev k místním občanům. 13. 5., kolem 9. hodiny večer, přijely do Blovic tři tanky Rudé armády. 1. 6. uspořádali Američané z okolí večírek v Panském domě, na kterém bylo přítomno také mnoho vojáků československé obrněné brigády z Anglie. Ti byli rozmístěni v Seči, v Chocenicích, v Jarově a v Žinkovech. Další Američané přišli do Blovic 16. 6. Byli ubytováni v místní sokolovně a v Lidovém domě. 23. 6. opět odešli. Menší strážní oddíl americké armády zůstal v Kotousově. Sovětští vojáci setrvali v Blovicích asi 14 dnů, pak odjeli. Nejblíže byli ubytováni ve Struhařích. Blovice ležely totiž na tzv. demarkační čáře, která od sebe oddělovala obě armády.

Skončila tak jedna z nejstrašnějších válek v historii lidstva. Jen v Blovicích a v jejich nejbližším okolí bylo za odbojovou činnost a z  rasových důvodů uvězněno 118 občanů, 47 osob zahynulo, z toho 6 padlo v boji, 10 bylo umučeno a popraveno, 6 zahynulo při náletech a při totálním nasazení, 25 bylo zahubeno z  rasových důvodů. Němým, ale zároveň vypovídajícím svědkem oněch dob, je pamětní deska obětem obou světových válek umístěná na budově radnice.

Dne 17. 11. 1993 byl vysvěcen na návrší u Sv. Františka kříž obětem totalitních režimů let 1939 – 1989 generálním vikářem Plzeňské diecéze P. Josefem Žákem a metropolitním kanovníkem chrámu Sv. Víta v Praze P. Václavem Kořínkem, blovickým rodákem, za přítomnosti vikáře P. Josefa Melky, starosty města Jaroslava Kratochvíla a mnoha občanů Blovic. Nechť zůstane tento kříž navždy varováním před jakýmkoliv násilím.

Josef Koželuh

15.část | Titulní stránka | 17.část