Blovice v letopisech (16.část)
Zlom ve druhé světové válce znamenala kapitulace německé
armády u Stalingradu a vítězství spojenců v severní Africe v roce
1943. Na důkaz toho byl vyhlášen v protektorátu smutek. Také
v Blovicích došlo k uzavření zábavních podniků.
Neustálé přelety bombardovacích svazů spojenců vedly
k zpřísnění protiletecké ochrany. V dubnu 1943 byli proto jmenováni
v domech velitelé civilní protiletecké ochrany (C. P. O.). V roce
1944 se ještě více zostřila protiletecká opatření. Na půdách nesměly být žádné
hořlavé látky. Musel tam být písek a nářadí protiletecké ochrany. Na železnici
se zřizovala železniční protiletecká ochrana (Ž. P. O.). V únoru 1944 bylo
pak při leteckém souboji sestřeleno poblíž samoty Dubče americké letadlo. V průběhu
roku 1944 byly stále častěji pozorovány přelety letadel západních mocností nad
naším krajem. 18. 11. 1944 svrhly americké letouny 4 bomby, a to do lesa Dubí a
na Rohatou. K úrazu nepřišel nikdo.
Blovičtí občané umírali při náletech také mimo své
domovy. Byl to např. Vladimír Eisman, nasazený v roce 1942 do Německa, kde
při náletu 20. 1. 1944 utrpěl těžké zranění, jemuž v nemocnici ve
Frankfurtu nad Odrou podlehl. Po přímém zásahu do krytu v hotelu
Continental v Plzni 20. 12. 1944 zahynula spolu s 53 oběťmi Marie
Komorousová.
V důsledku poslouchání zahraničního rozhlasu
(Londýna a Moskvy) byly z přijímačů vyjímány krátké vlny. Občané však
nedbali těchto nařízení a přes trest smrti poslouchali dále.
Protože se koncem roku 1944 a na počátku roku 1945
přiblížila též východní fronta k protektorátním hranicím, byly vysílány
transporty zemědělských dělníků na zákopové práce na Moravu. Ty se pak vracely
počátkem března 1945 a za ně byli na tyto práce vysíláni učňové.
Neklamným důkazem blížícího se konce války byl příchod
tzv. národních hostů (německých uprchlíků z východních oblastí). Na
základě toho docházelo stále častěji k bytové tísni, kterou už od roku
1943 musela řešit blovická městská rada ustavením bytové komise. 25. 2. 1945
přišlo do Blovic ze Slezská asi 250 národních hostů, kteří byli ubytováni ve
škole.
Od ledna 1945 došlo vlivem napadání vlaků hloubkaři
k omezení železniční dopravy. V únoru 1945 svrhlo spojenecké letadlo
pumu, která dopadla poblíž „Keramiky“ (u kostela) do měkkého terénu, takže
nezpůsobila žádnou škodu. V březnu 1945 odstřelovali hloubkaři vlak u
„Bílé hlíny“, přičemž byl raněn topič lokomotivy. 29. 3. 1945 byl ve službě
těžce zraněn při napadení vlaku hloubkovými letci strojvůdce Bohumil Tuček,
který zemřel 2. 4. 1945 v plzeňské nemocnici. V tuto dobu byly
pozorovány velké transporty německého vojska k Českým Budějovicím (přes
den napočítáno i 17 vlaků). 17. 4. provedli hloubkaři nálet na vlak u rybníka
Popluží. Při náletu na plzeňské nádraží 17. 4. 1945 zahynuly v krytu v Italské
ulici Anna Holá s dcerou Jitkou. 25. 4. se stal terčem hloubkařů
rozstřílený cisternový vlak, který stál na blovickém nádraží. Železniční
doprava v této době byla zcela ochromená. Jezdily pouze nepravidelné
vlaky. Někteří dělníci docházeli do práce do Plzně pěšky nebo jezdili na
kolech.
Protože se chýlila válka ke konci, začalo se město
připravovat na osvobození. 19. 4. 1945 si dohodli schůzku starosta Václav
Kašpárek s Karlem Herdou. Shodli se na nutnosti ustavení ilegálního
národního výboru. Dalších dvou tajných schůzek, které se konaly 24. a 28. 4.
v bytě u Kašpárků, se zúčastnil též Petr Hrach. Ve městě se utvořily ještě
další dvě ilegální skupiny, které však zanikly před revolucí. Koncem dubna se
pak ustavil ilegální národní výbor ze 17 občanů, který byl rozšířen
v revolučních dnech na 30 členů, čímž vznikl revoluční národní výbor
v čele s předsedou Václavem Šternerem.
5. května propuklo v Praze povstání našeho lidu.
Zúčastnil se ho i blovický rodák Václav Klement, který padl v boji
v Praze – Krči. Byl vyznamenán Československým válečným křížem in
memoriam. Dne 5. 5. po desáté hodině došla na místní poštovní a ostatní úřady
zpráva, že se s okamžitou platností zavádí české úřadování. Skupinky
německých vojáků začaly být odzbrojovány našimi občany. Vojenské velitelství
bylo zřízeno v městské spořitelně. Došlo též k odstraňování
dvojjazyčných nápisů a lidé byli vyzýváni k vyvěšování československých
vlajek.
6. 5. ve 4 hodiny ráno přijela od Struhař dobře
vyzbrojená německá kolona. Při vjezdu do Blovic – Bohušova byl tento útvar
vyzván našimi občany ke složení zbraní. Po neuposlechnutí došlo k silné
přestřelce na Hradišti mezi naší stráží a německými vojáky. Na naší straně
utrpěl zranění Ladislav Prokopec z Hradiště. Po delším jednání byl
dohodnut průchod německému vojsku směrem na Kotousov. Na Hradišti však vznikla
nová přestřelka, při níž byl zastřelen zdejší občan Rudolf Procházka. Dne 31.
3. 1951 dala postavit Albína Procházková na místě, kde padl její manžel,
pomníček. 6. 5. 1945 odjeli členové revolučního národního výboru P. Hrach a J.
Ledajaks do Kbelnice, aby vyjednali s předvojem americké armády pomoc
městu, neboť se očekával příjezd silného německého útvaru od Prahy.
7. 5. přijela ze Spáleného Poříčí německá delegace
k vyjednávání kapitulace. Týž den byly na blovickém náměstí za účasti
Sokolů, DTJ, hasičů, skautů, legionářů, dívek v národních krojích a
zástupů občanů slavnostně vztyčeny spojenecké vlajky. Po poledni pak přijelo
šest amerických tanků. Jednalo se o 15. polní dělostřelectvo druhé pěší divize.
Velitel této jednotky, kapitán Emil F. Meis Fr., učinil projev k blovickým
občanům. Mezitím přijela od Zdemyslic k blovickému kostelu jiná americká
kolona. Zde se Američané dozvěděli, že Spálené Poříčí volá o pomoc, a proto se
celý sled obrátil, jel zpět k Žákavě a odtud do Spáleného Poříčí. Dnes nám
připomíná osvobození Blovic americkou armádou pamětní deska, umístěná na budovu
radnice v roce 1992. 7. 5. 1945 v odpoledních hodinách procházeli
městem němečtí vojáci zajatí americkou armádou v počtu asi 1500 mužů.
K nim byli připojeni vojáci zajatí národní stráží v Lidovém a
v Panském domě a též 250 „národních hostů“. Byli odvedeni směrem
k Seči.
11. 5. přijela do Blovic přední hlídka Rudé armády, jejíž
velící důstojník Stěpanov Valentin Evdokimovič učinil v rozhlase projev
k místním občanům. 13. 5., kolem 9. hodiny večer, přijely do Blovic tři
tanky Rudé armády. 1. 6. uspořádali Američané z okolí večírek
v Panském domě, na kterém bylo přítomno také mnoho vojáků československé
obrněné brigády z Anglie. Ti byli rozmístěni v Seči,
v Chocenicích, v Jarově a v Žinkovech. Další Američané přišli do
Blovic 16. 6. Byli ubytováni v místní sokolovně a v Lidovém domě. 23.
6. opět odešli. Menší strážní oddíl americké armády zůstal v Kotousově.
Sovětští vojáci setrvali v Blovicích asi 14 dnů, pak odjeli. Nejblíže byli
ubytováni ve Struhařích. Blovice ležely totiž na tzv. demarkační čáře, která od
sebe oddělovala obě armády.
Skončila tak jedna z nejstrašnějších válek
v historii lidstva. Jen v Blovicích a v jejich nejbližším okolí
bylo za odbojovou činnost a z rasových důvodů uvězněno 118 občanů, 47
osob zahynulo, z toho 6 padlo v boji, 10 bylo umučeno a popraveno, 6
zahynulo při náletech a při totálním nasazení, 25 bylo zahubeno z
rasových důvodů. Němým, ale zároveň vypovídajícím svědkem oněch dob, je
pamětní deska obětem obou světových válek umístěná na budově radnice.
Dne 17. 11. 1993 byl vysvěcen na návrší u Sv. Františka
kříž obětem totalitních režimů let 1939 – 1989 generálním vikářem Plzeňské
diecéze P. Josefem Žákem a metropolitním kanovníkem chrámu Sv. Víta
v Praze P. Václavem Kořínkem, blovickým rodákem, za přítomnosti vikáře P.
Josefa Melky, starosty města Jaroslava Kratochvíla a mnoha občanů Blovic. Nechť
zůstane tento kříž navždy varováním před jakýmkoliv násilím.