Blovice v letopisech (18.část)

Škola (2. část)

19. září 1861 přichází do Blovic z Merklína dvaadvacetiletý mladík, plný odhodlání, vlastenecký básník a kantor Vojtěch Mikuláš Vejskrab – Bělohrobský. Byla to vlastně pro Blovice šťastná souhra okolností, neboť Bělohrobský se původně ucházel o učitelské místo v Chrudimi. Zde byl však odmítnut, a proto přijal místo prvního podučitele na farní škole v Blovicích, kde bydlel zpočátku v soukromém domě. Dne 6. listopadu 1862 se přestěhoval do nově vystavěné jednopatrové školní budovy, v níž obýval až do své smrti dva studené pokoje v prvém patře. Na blovické škole učil se svým krajanem Vackem – Kamenickým, jímž byl velmi dobře přijat. Bělohrobský zprvu vyučoval na staré farní škole u kostela. Nová školní budova byla vystavěna do konce roku 1862, ale pro nedostatek nábytku se v ní začalo učit až od 21. září 1863. Stará budova farní školy byla prodána hraběti Hanuši Kolovratovi za 1500 zlatých. Na novém působišti měl Bělohrobský více příležitostí k uplatnění svých pedagogických schopností. Účastnil se různých učitelských porad, které se konaly v různých místech nepomuckého vikariátu, k němuž patřila i blovická škola. Těchto konferencí se zúčastňovali i kněží, protože školství bylo stále pod dohledem církve. Na jedné učitelské poradě vystoupil Bělohrobský s názorem, v němž zdůrazňoval, že by bylo pro dům i školu užitečnější, kdyby bylo doma více školy a ve škole více domova. Na téže poradě vysvětlil ještě pojmy představu – sen, důvod – příčinu, následek – účinek, úsudek – rozsudek. Aktivně přispíval svými články do pedagogických časopisů Pěstouna a Školníka. Bez nároku na honorář poslal do Pěstouna články „O ctnostech občanských“, „Má-li se patriotismus ve školách buditi a jak by se díti mohlo a mělo ?“ a „Jaké povinnosti má učitel jako vychovatel?“, v nichž zúročil své vychovatelské a učitelské zkušenosti. Jako výborný pedagog dbal na správné vyjadřování svých žáků. Snažil se odstraňovat nevhodné slovní obraty, někdy však bezvýsledně, jak dokazuje následující historka. Jistý žák užíval stále slova „ba jo“, „ba ne“. Bělohrobský se dlouho snažil, aby žákovi vysvětlil nevhodnost těchto odpovědí. Nakonec se žáka zeptal: „Tak již to nebudeš říkat?“ Odpověď zněla: „Ba ne“. Bělohrobský mimojiné zastával názor, že není takovým prohřeškem, když žák pomaleji čte, než když pomaleji myslí, neboť čtení potřebuje někdy, kdežto myšlení stále. Za všemi úspěchy a snažením Bělohrobského však musíme vidět neustálou dřinu, která podlamovala jeho chatrné zdraví. Pracoval do sedmi hodin večer. Celé noci opisoval noty, linkoval čisté papíry pro zapisování not a k tomu ještě literárně tvořil. Neodpočinul si ani v neděli, kdy měl opakovací hodiny. Není proto divu, že zesláblý organismus vypovídal službu. Navíc skromné učitelské příjmy stačily sotva k tomu, aby člověk nezemřel hladem. Proto si brzy po svém příchodu do Blovic – v roce 1862 – podal písemnou žádost k představenstvu města o přídavek k svému ročnímu služnému 157 zl. 50 kr. r. č. Přídavek 50 zl. r. č. mu pak byl za dva měsíce schválen. Kromě toho měl skromný výdělek ze soukromých hodin a z literární tvorby. Z tohoto mála podporoval ještě svou matku a sestru ve svém rodišti – v Černovicích na Táborsku, protože ani jim se nevedlo valně. Posílal jim tu po zlatce, tu po dvou, vždy s upřímným doznáním, že „má s kapsou hroznou mizerii.“ Svému příteli Antonínu K. Vitákovi, redaktoru Pěstouna, píše Bělohrobský: „…neboť 150 zlatých – to nepotřebuje komentáře. Toť je skvrna osvíceného XIX. století; toť hana správců školství. Od nás všeho, nám nic.“ Počátkem roku 1867 se zdravotní stav Bělohrobského natolik zhoršil, že na doporučení lékaře musel přerušit práci ve škole a zůstat doma. Vyučoval pouze privátně děti blovických občanů. Dne 29. července 1869 se uzavírá životní běh Vojtěcha Mikuláše Vejskraba – Bělohrobského. Když pak spisovatel Jakub Arbes psal do tisku o úmrtí svého přítele Bělohrobského, s bolestí konstatoval, že Vojtěch Mikuláš Vejskrab – Bělohrobský nebyl ani první a nebude ani poslední český spisovatel, o němž se napíše, že žil s několika krejcary denně až do své smrti. Ve stejném roce jako Bělohrobský umírají již zmíněný František Jaroslav Vacek – Kamenický, Josef Hyan a kantor František Červený ve věku pouhých 26 let. Mecenášem a patronem blovické školy byl i samotný hrabě Hanuš Kolovrat, který byl znám svým vlasteneckým smýšlením. Pamatoval též na vzdělání školní mládeže, a proto žákovské školní knihovně v Blovicích věnoval vhodné poučné a zábavné knihy. Docházel někdy i do vyučovacích hodin, aby se přesvědčil, zdali se žáci učí, a zároveň zjistil kvality kantorů. Když hovořil k dětem, dotazoval se: „Jak se jmenuješ? Čím je tvůj tatínek? Chodíš do školy? Čí jsi, panenko?“ apod., načež je obdaroval stříbrnými dvacetníky. Mezi dětmi byla i dívka, která se později stala chotí Františka Raušara a dárku od pana hraběte si velice vážila a chlubívala se jím.

Josef Koželuh

17.část | Titulní stránka | 19.část