Blovice v letopisech (20.část)

Škola (4. část)

Zcela ojedinělou osobností blovického školství se stal František Raušar, narozený v Budislavicích v roce 1857. Zde také vychodil obecnou školu. Poté navštěvoval měšťanskou školu v Nepomuku. Střední školu studoval v Rakovníku a učitelský ústav v Praze. Do Blovic přichází jako devatenáctiletý mladík v roce 1876, kdy byl ustanoven zatímním učitelem na zdejší obecné škole. O rok později byl jmenován definitivním podučitelem a po vykonané zkoušce v roce 1878 obdržel vysvědčení způsobilosti pro školy obecné.

František Raušar využíval plně svůj čas nejen k vyučování na škole, ale i k soukromému vyučování. Byla to pro něho samozřejmost, nikoliv přítěž. Zároveň to přispívalo i ke zlepšení jeho existenčních podmínek. František Raušar sledoval se zájmem dění doma i v cizině a zanechal po sobě též obsáhlou knihovnu, uloženou v blovickém muzeu. Nezapomínal ani na rozšiřování svého pedagogického vzdělání. Roku 1895 složil s úspěchem zkoušku způsobilosti vyučovat na měšťanské škole. Od roku 1897 se stal ředitelem měšťanské školy v Blovicích a v této funkci setrval až do svých 66 let, do roku 1923, kdy odešel do důchodu. Stal se tak jedním z mála kantorů, kteří vyučovali na jedné škole po celý svůj život.

Za jeho působení na blovické škole nebyl nový směr ve školském oboru, který by tato prakticky nevyzkoušela. Blovická škola byla první, která pořádala stromkové slavnosti, dětské dny, květinové výstavy a každoročně výlety, a to i do vzdálenějších míst. Vzpomeňme jen na úspěšný výlet blovické školy v roce 1913 do Benátek, kterého se zúčastnili i rodiče školních dětí. František Raušar pracoval plánovitě a blaho žáků blovické školy a její úroveň mu vždy ležely na srdci. Své žáky měl rád i tehdy, když je káral a trestal. Přenášel na ně lásku, která mu nebyla dopřána v případě vlastní dcerky Alexandry, o niž přišel ve věku pouhých 11 let.

Nesmíme rovněž zapomínat na to, že vedle své kantorské profese byl veřejně činný, účastnil se kulturního a společenského života ve městě a v jeho okolí, zasloužil se o založení Okrašlovacího spolku v Blovicích, ve svém domě nashromáždil cenné sbírky, které se staly základem současného muzea, přispíval do řady časopisů, sám napsal několik prací týkajících se regionální historie a kulturních osobností z Blovic a Blovicka, pracoval v řadě spolků a organizací. Podporoval též chudé žáky. K tomuto účelu byl v roce 1911 zřízen polévkový ústav, který však počátkem první světové války pro nedostatek potravin zanikl.

Zpustlost a opuštěnost mládeže za války přivedla školu na myšlenku pořádat loutkové hry. Zprvu hráli členové sboru na zapůjčeném divadle z Plzně, později na vlastním jevišti, které bylo pro školu koupeno v roce 1917. Raušarovým žákem a přítelem byl Jan Sýkora z Komorna, který žil v Londýně. Zde ho v roce 1913 navštívil František Raušar a udržoval s ním přátelské styky po celou první světovou válku, a to i tehdy, když se Jan Sýkora stal platným členem naší zahraniční mafie namířené proti Rakousko-Uhersku. Můžeme tedy říci, že František Raušar byl člověk ryzího charakteru, vůči každému zosobněná poctivost. Měl však jednu „slabost“ – nedovedl nikdy nikomu nic odepřít. A tak, jako bylo celé jeho životní dílo nehlučné, tak tiše je také i opustil.

Prestiž kantorského povolání daleko za hranicemi své vlasti šířila i blovická rodačka Anna Berkovcová, narozená v roce 1881. Vystudovala filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V době studií bydlela v rodině spisovatelky Karoliny Světlé. Věnovala se rovněž studiu přírodních věd. Působila jako profesorka na dívčím lyceu v Chrudimi. Definitivní profesorkou se stala na soukromém lyceu v Praze VII v roce 1909. Na konci první světové války vedla správu lycea sama. Po válce se stala ředitelkou ženské školy sociální péče. V roce 1920 odjela do USA, aby tam studovala poměry našich vystěhovalců. Účastnila se kursů pro dívčí vzdělání v zahradnictví poblíž Philadelphie. Zpět do vlasti se vracela přes Kanadu a Anglii, kde se zajímala o dívčí zahradnické školy. Zasloužila se o založení dívčí zahradnické školy v Praze a roku 1923 se stala její ředitelkou. Napsala Rostlinopis pro dívčí střední školy, vydávala různé publikace pro domácí hospodářství, pro noviny a časopisy psala články a referáty. Stala se zakladatelkou dívčího skautingu (v roce 1914). Její plodná životní pouť se uzavírá v roce 1960.

Josef Koželuh

19.část | Titulní stránka | 21.část