Blovice v letopisech (20.část)
Škola (4. část)
Zcela ojedinělou osobností blovického školství se stal František Raušar, narozený v
Budislavicích v roce 1857. Zde také vychodil obecnou školu. Poté navštěvoval
měšťanskou školu v Nepomuku. Střední školu studoval v Rakovníku a učitelský
ústav v Praze. Do Blovic přichází jako devatenáctiletý mladík v roce 1876, kdy
byl ustanoven zatímním učitelem na zdejší obecné škole. O rok později byl
jmenován definitivním podučitelem a po vykonané zkoušce v roce 1878 obdržel
vysvědčení způsobilosti pro školy obecné.
František Raušar využíval plně svůj
čas nejen k vyučování na škole, ale i k soukromému vyučování. Byla to pro něho
samozřejmost, nikoliv přítěž. Zároveň to přispívalo i ke zlepšení jeho
existenčních podmínek. František Raušar sledoval se zájmem dění doma i v cizině
a zanechal po sobě též obsáhlou knihovnu, uloženou v blovickém muzeu.
Nezapomínal ani na rozšiřování svého pedagogického vzdělání. Roku 1895 složil s
úspěchem zkoušku způsobilosti vyučovat na měšťanské škole. Od roku 1897 se stal
ředitelem měšťanské školy v Blovicích a v této funkci setrval až do svých 66
let, do roku 1923, kdy odešel do důchodu. Stal se tak jedním z mála kantorů,
kteří vyučovali na jedné škole po celý svůj život.
Za jeho působení na blovické
škole nebyl nový směr ve školském oboru, který by tato prakticky nevyzkoušela.
Blovická škola byla první, která pořádala stromkové slavnosti, dětské dny,
květinové výstavy a každoročně výlety, a to i do vzdálenějších míst. Vzpomeňme
jen na úspěšný výlet blovické školy v roce 1913 do Benátek, kterého se
zúčastnili i rodiče školních dětí. František Raušar pracoval plánovitě a blaho
žáků blovické školy a její úroveň mu vždy ležely na srdci. Své žáky měl rád i
tehdy, když je káral a trestal. Přenášel na ně lásku, která mu nebyla dopřána v
případě vlastní dcerky Alexandry, o niž přišel ve věku pouhých 11 let.
Nesmíme
rovněž zapomínat na to, že vedle své kantorské profese byl veřejně činný,
účastnil se kulturního a společenského života ve městě a v jeho okolí,
zasloužil se o založení Okrašlovacího spolku v Blovicích, ve svém domě
nashromáždil cenné sbírky, které se staly základem současného muzea, přispíval
do řady časopisů, sám napsal několik prací týkajících se regionální historie a
kulturních osobností z Blovic a Blovicka, pracoval v řadě spolků a organizací.
Podporoval též chudé žáky. K tomuto účelu byl v roce 1911 zřízen polévkový
ústav, který však počátkem první světové války pro nedostatek potravin zanikl.
Zpustlost a opuštěnost mládeže za války přivedla školu na myšlenku pořádat
loutkové hry. Zprvu hráli členové sboru na zapůjčeném divadle z Plzně, později
na vlastním jevišti, které bylo pro školu koupeno v roce 1917. Raušarovým žákem
a přítelem byl Jan Sýkora z Komorna, který žil v Londýně. Zde ho v roce 1913
navštívil František Raušar a udržoval s ním přátelské styky po celou první
světovou válku, a to i tehdy, když se Jan Sýkora stal platným členem naší
zahraniční mafie namířené proti Rakousko-Uhersku. Můžeme tedy říci, že
František Raušar byl člověk ryzího charakteru, vůči každému zosobněná
poctivost. Měl však jednu „slabost“ – nedovedl nikdy nikomu nic odepřít. A tak,
jako bylo celé jeho životní dílo nehlučné, tak tiše je také i opustil.
Prestiž
kantorského povolání daleko za hranicemi své vlasti šířila i blovická rodačka
Anna Berkovcová, narozená v roce 1881. Vystudovala filozofickou fakultu
Univerzity Karlovy v Praze. V době studií bydlela v rodině spisovatelky
Karoliny Světlé. Věnovala se rovněž studiu přírodních věd. Působila jako profesorka
na dívčím lyceu v Chrudimi. Definitivní profesorkou se stala na soukromém lyceu
v Praze VII v roce 1909. Na konci první světové války vedla správu lycea sama.
Po válce se stala ředitelkou ženské školy sociální péče. V roce 1920 odjela do
USA, aby tam studovala poměry našich vystěhovalců. Účastnila se kursů pro dívčí
vzdělání v zahradnictví poblíž Philadelphie. Zpět do vlasti se vracela přes
Kanadu a Anglii, kde se zajímala o dívčí zahradnické školy. Zasloužila se o
založení dívčí zahradnické školy v Praze a roku 1923 se stala její ředitelkou.
Napsala Rostlinopis pro dívčí střední školy, vydávala různé publikace pro
domácí hospodářství, pro noviny a časopisy psala články a referáty. Stala se
zakladatelkou dívčího skautingu (v roce 1914). Její plodná životní pouť se
uzavírá v roce 1960.